Vypadalo to příšerně, ale chtěl to každý. Vrchol luxusu za socialismu by dnes vyvolal jen posměch

Někdy stačí jediný pohled na starou fotografii z rodinného alba a člověku se okamžitě vybaví specifická vůně lina, prach usazený v koberci a pocit stísněnosti, který jsme se snažili přebít všemi dostupnými prostředky.

Věci, které nám dnes přijdou nevkusné nebo vyloženě bizarní, za socialismu fungovaly jako symboly toho, že se nám daří. A to nejen proto, že se někomu líbily, ale především proto, že se daly těžko sehnat a dávaly nám možnost uniknout všudypřítomné šedi. Jedna konkrétní úprava domácnosti ale vyčnívala nad ostatní, slibovala totiž soukromí, teplo a punc luxusu.

Snaha o originalitu v době uniformity

Bydlení v panelákových bytech sedmdesátých a osmdesátých let mělo jednu zásadní nevýhodu, všude to bylo stejné. Když jsme vešli k sousedovi o dvě patra níže, měli jsme pocit, že jsme u nás doma. Jeho byt měl stejné dispoziční řešení, stejné umakartové jádro v koupelně, stejnou kuchyňskou linku. A tak jsme hledali způsoby, jak se odlišit, vytvořit si vlastní hrad, který by neodrážel jen normy stavebního úřadu, ale i naši osobnost.

Nejen nábytek, ale i dekorace

Obývacím pokojům vévodily sektorové stěny, které zabíraly celou jednu plochu místnosti a sloužily jako výstavní skříň rodinného majetku. Kdo chtěl být opravdu „světový“, zabudoval si do ní domácí bar se zrcadlem a osvětlením, který se otevíral jen při vzácných návštěvách. Kuchyním zase dominovaly plastové stahovací lustry, které vypadaly jako létající talíře a jejichž mechanismus se často zasekl v té nejméně vhodné výšce.

A nechyběla ani lidová tvořivost. Hezké doplňky nebyly nikde k sehnání, tak jsme si je museli vyrábět doma sami. Z chemlonu jsme háčkovali úplně všechno od deček pod vázy přes potahy na polštáře až po kompletní sady na toaletu, které sice elektrizovaly a chytaly prach, ale byly barevné a naše. Existoval však ale ještě jeden prvek, který stál na pomezí mezi dekorací a nutnou funkční úpravou, a který se stal doslova symbolem lepšího bydlení.

Čalouněné dveře jako bariéra proti světu venku

Když jsem v osmdesátých letech zazvonila u dveří, které vypadaly jako prošívaná tabulka čokolády potažená tmavou koženkou, hned jsem věděla, že majitelé bytu si potrpí na luxus. Čalounění vchodových dveří nebylo jen vizuálním výstřelkem. V panelácích, ve kterých stěny fungovaly spíše jako vodiče zvuku než jako izolace, představovaly vchodové dveře kritický bod. Původní sololitové konstrukce netěsnily, profukovalo jimi a propouštěly hluk z chodby. Bylo slyšet každé klapnutí výtahu i každý krok souseda na schodech.

Na obyčejné dveře se tehdy nanesla vrstva molitanu, která se následně překryla koženkou. Aby to celé drželo pohromadě a vypadalo stylově, materiál se přichytil ozdobnými čalounickými hřebíky s velkou hlavičkou, a to buď po obvodu, nebo častěji v geometrických vzorech.

Vrchol panelákového luxusu

Proč zrovna koženka? Pravá kůže byla nedostatková, drahá a na takovou plochu by ji použil jen blázen nebo vysoce postavený funkcionář. Koženka, tedy textilie s nánosem plastu byla dostupná, omyvatelná a nabízela iluzi luxusního materiálu. Barevná paleta ovšem nebyla příliš široká. Dominovala tmavě hnědá, která měla evokovat masivní dřevo či kůži, ale viděla jsem i lahvově zelenou, vínovou nebo béžovou.

Dveře nabraly na objemu, působily měkce, naducaně. Ozdobné hřebíky vytvářely kosočtverce nebo čtverce, přičemž často se mezi jednotlivými body natahovaly silonové struny nebo ozdobné drátky, které reliéf ještě zvýraznily.Pamatuju si, že když jsem na takové dveře sáhla, ruka se do nich mírně zabořila.

Izolace hluku a úniky tepla v praxi

Majitelé těchto dveří si okamžitě pochvalovali, že z chodby už neslyší hovory sousedů čekajících na výtah. Molitan skutečně fungoval jako pohlcovač vyšších frekvencí a utěsnil škvíry, kterými dříve táhlo. V zimních měsících, kdy se na chodbách paneláků netopilo nebo okny v mezipatrech profukovalo, to byl citelný rozdíl. Koženkové dveře tak plnily funkci tepelného štítu.

Udělej si sám, nebo zaplať družstvu

Zajímavé bylo i provedení čalounění. Tou jednodušší, ale dražší cestou, bylo objednání služby. Čalounická družstva nebo i přidružené výroby různých podniků nabízely potažení dveří jako běžnou službu. Řemeslník přijel, dveře vysadil a buď je odvezl, nebo práci udělal na místě. Další možností, typickou pro československou náturu, bylo kutilství.

V prodejnách Řempo nebo v domácích potřebách se daly sehnat kousky koženky a molitanu podle návodů v kutilských knihách a časopisech. Domácí kutilové pak trávili víkendy s kladivem v ruce, vyměřovali pravítkem kosočtverce a snažili se trefit hřebíčkem přesně do míst, aby to vypadalo symetricky. Jen výsledek nebyl tak dokonalý, jako právě u našich sousedů.

Zdroj: autorský článek