Česko čeká neklidný prosinec. Netflix vytahuje film podle skutečné události, který děsí i po letech
Občas si říkám, že jsem s životem v naší zemi nespokojený. Některé filmy mě ale vrátí do reality a najednou si uvědomím, za co všechno můžu být vděčný. Máme obrovské štěstí, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě a právě dokumentární film, který dnes míří na Netflix, nám tohle připomene.
Nový film nám ukáže problémy ze světa, kterým naštěstí čelíme maximálně jednou za sto let a bereme to jako samozřejmost. Jenže ne všude na světě mají takovou bezpečnost jako u nás, a to nejvíce pociťují zejména rodiče svých dětí. Film, který dnes můžete sledovat na Netflixu, se opírá o téma střelby na školách. V USA jen letos došlo k desítkám takových střeleb, ať už šlo o univerzitní kampusy nebo základní školy. Podle analýzy CNN jejich počet přerostl sedmdesát a stovky lidí skončili zraněni.
Zdá se, že svět se řítí do pekla
Je děsivé vidět, jak rychle se tato čísla za poslední roky zvedají. Před covidem byly statistiky útoků sice vysoké, ale stále ne tak šílené, jako to, co přišlo od roku 2021. Jedny z nejhorších let byly 2021 a 2024. Ty ale stále pokulhávaly za rokem 2022, který se stal jedním z nejtragičtějších v historii USA. Všechna čísla ze statistiky odráží desítky životů, které skončily ještě dřív, než vůbec stačily začít.
Nás se takové hrůzy prakticky netýkají. A i když jsme si po nedávné tragédii v Praze uvědomili, že absolutní jistota v životě je jen smrt, pořád jde v našich podmínkách o výjimečnou a nečekanou událost. O to silněji pak působí dokumenty, které přímo ukazují, co taková tragédie udělá s rodinami lidí, o nichž se po střelbě většinou mluví už jen jako o číslech ve statistice.

Moc lidí takový příběh nezná
Právě takový dokument vychází dnes na Netflixu. Žádná krimi rekonstrukce nebo vykonstruované drama. Je to surový průvodce Amerikou, který ukazuje něco, co většina lidí nikdy neuvidí. Dokument Všechny prázdné pokoje (Empty Bedrooms) sleduje reportéra Steva Hartmana a fotografa Lou Boppa, kteří projíždějí Spojené státy a navštěvují pokoje dětí, jejichž život byl ukončen při školních střelbách. Ty pokoje zůstaly přesně tak, jak je děti opustily. Hračky na policích, plakáty na zdech, nedokončené domácí úkoly. Prostě místa, která měla dál žít, ale místo toho připomínají, co všechno zmizelo během několika minut.
„Každý pokoj vypráví podobný příběh. A každý příběh je zlomový pro danou rodinu, “ popsal režisér Joshua Seftel v rozhovoru pro CNN. Tahle věta přesně vystihuje styl dokumentu. Žádné herecké výkony, žádné dramatické hudební výstupy. Jen návštěva tichých místností, kde kdysi bylo živo. Teď je to jako bolavý šrám v rodinném domě, kam nikdo nechodí.
Film má pouhých 33 minut, ale podle reakcí ze zahraničí stačí už prvních deset, abychom se rozplakali a nebo měli tíživý pocit na srdci. Lidé kteří měli k filmu přístup už dříve, mluví o jedné věci: o tom pocitu lásky k bližním, najednou si začnete vážit těch domácích hádek a nesrovnalostí.

Když je vše řečeno tak, jak to je
Seftelův styl je známý tím, že se nesnaží šokovat. Dává prostor lidem, ne kameře. A spolupráce s Hartmanem a Boppem tomu jen pomáhá, oba se celý život věnují lidským příběhům a dokáží dát prostor přirozeným emocím, které prožívají aktéři, ne dokumentaristé. Ve chvílích, kdy se rodiny otevírají způsobem, který by jinak nikdy neukázaly, tak nepokládají zbytečné otázky, nebo se nesnaží situaci eskalovat.
Všechny prázdné pokoje tak nejsou jen dalším dokumentem, který vás bude lacině napínat, nebo zkoušet uměle vytvořit atmosféru, která tam přirozeně není. Jsou připomínkou, že za stovkami případů střelby na školách, stojí konkrétní jména a konkrétní životy, které pokračovat nemohou.
A naopak ty, které pokračovat musí, ale nevědí jak. Příběhy rodičů, kterým zbyl jen prázdný pokoj a ticho na chodbě, překračují hranice i kulturu. Pokud máte sílu podívat se pravdě do očí, dnes vychází na Netflixu dokument, který se sleduje těžce, ale měl by ho vidět každý, komu není jedno, kam se svět ubírá.
Zdroje: CNN.com, sortiraparis.com, Wikipedia.cz
