Vypadá to jako tuctový příbor, ale je to poklad za 200 tisíc. Nesnídáte s ním náhodou taky?

Zatímco si dnes vidličkou v kuchyni klidně motáme špagety, s její menší variantou vychutnáváme dezert v kavárně nebo třeba napichujeme venku na pikniku kousky zeleniny, často netušíme, že držíme v ruce nástroj s hlubokou a dramatickou historickou stopou – a to dokonce občas kontroverznější než dnešní politika.

Zatímco se dnes bez ní s rozkoší nenapapá ani leckteré dvouleté batole, ještě před pár stoletími mohl být kvůli ní označen nešťastný jedlík za zvrhlíka – a možná i za sluhu pekel.

Když je vidlička podezřelá jako špatné víno

Vidlička to totiž neměla v průběhu věků vůbec jednoduché. Když se v 11. století na svatební hostině v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula s pozlacenou dvouzubou vidličkou a elegantně si s ní dávala k ústům kandované fíky, nebyla z toho žádná kulinářská osvěta, ale pořádný skandál. Benátští duchovní hřímali z kazatelen: „Bůh dal člověku prsty jako přirozené vidličky!“ A cinknout kovem o zub bylo skoro jako plácnout si se Satanem…

To přirovnání není nadsazené. Aby toho nebylo málo, vidlička měla totiž ještě jednu potíž: nápadně připomínala trojzubec, tedy ikonickou výbavu samotného Ďábla. A protože středověk miloval symboly a horory, byla tato podobnost vskutku na pováženou.

Aristokratický rozmar, nebo praktická vymoženost?

Přesto se vidlička pomalu, ale jistě probojovávala na výsluní. Nejprve do šlechtických salonů v Itálii, kde Kateřina Medicejská přibalila vidličky do své výbavy, když se vdávala do Francie. A tam už se šuškalo, že kdo jí rukama, má špinavou duši.

Zbytek Evropy byl však opatrný. V Anglii se vidličkám ještě v 17. století posmívali jako afektovanému výstřelku. A když si francouzský král Jindřich III. osvojil používání příboru, škarohlídi poznamenali, že „se chová jako dáma“. A není se čemu divit: etiketa bývala ostrá jako jídelní nůž. Nebo jako vidlička.

Jak pragmaticky shrnul Kenneth Albala, historik jídla: „Vidlička byla nástrojem oddělení: oddělila možná jeden kousek pokrmu od druhého, ale hlavně oddělila lidi od jídla, od sebe navzájem a od jejich nejzákladnějších instinktů.“

Poklad z prstů do portmonky

Ale časy se mění – a s nimi i obsah příborníků našich předků. Z předmětu podezření se vidlička stala symbolem civilizace. A dnes? Může být také symbolem bohatství.

V leckteré české domácnosti se možná válí osamocená stříbrná vidlička z babiččina svatebního servisu, která se občas použije k vyndávání topinek z toustovače. Jenomže – pokud pochází z období Rakouska-Uherska, je vyrobená z masivního stříbra a třeba ještě označená mistrovskou značkou, může mít hodnotu mnohem vyšší než celý nový set. Jak o tom svědčí řada zážitků z dnešních aukčních síní.

Kolik stojí prababiččina elegance?

Příbory se vyráběly nejen ze železa, ale také ze stříbra, alpaky nebo postříbřeného kovu. Jedna taková „babiččina vidlička“ se dnes běžně prodává za 500 až 800 korun. Ale pokud máme celý set – nejlépe stříbrný, v původní krabičce, bez větších oděrek, zato s patinou a noblesou –, vstupují právem do úvah (a do vyvolávacích cen) výrazně odlišné částky. Například luxusní vídeňské příbory z přelomu 19. a 20. století se na aukcích prodávají za ceny, za které lze pořídit dovolenou u moře. A někdy i včetně letenky.

Historik jídla Kenneth Albala dobře vystihuje základní téma historického příběhu vidličky: „Vidlička nezměnila jen to, jak jíme. Změnila i to, kým jsme u stolu.“ A můžeme dodat: …a někdy i stav našeho spořicího konta.

Domácí poklad

Vícečetné kusy z Rakouska-Uherska či carského Ruska dnes dosahují v aukcích částek až závratných, klidně i kolem 200 000 Kč. Takové poklady nepochybně ve vlastní kredenci člověk nepřehlédne. Přesto má smysl podívat se „jinak“ i na tu starou toustovací babiččinu vidličku, kterou nikdo pro četnost jejích ornamentálních záhybů nechce mýt.

Nese v sobě svědectví dávných hostin, církevních kázání a aristokratických manýrů. A možná je taky důvodem, proč budeme zítra volat do aukční síně. Nebo naopak nebudeme, protože paměť rodiny je ještě důležitější. Přestože je asi dobré vědět, že může mít výrazně větší hodnotu než celá myčka i s programem na extra lesk

Zdroje: regiony.rozhlas.cz, nationalgeographic.cz, lidovky.cz