Jako děti jsme bez nich nepřežili ani jeden den. Dnes jsou k dispozici 24/7 a zadarmo
V době, kdy jsem byla dítě, byly pro nás pohádky něco jako kyslík. Zdálo se nám, že bez nich není možné přežít jediný den. V televizi jich sice bylo minimum, ale poslouchali jsme je v rádiu a četlo se. Stále. Když rodiče večer v posteli zaveleli: „Zhasnout!“, ještě jsem si příběh dočetla tajně s baterkou pod peřinou. Dnes běží pohádky v televizi nebo na streamu od rána do večera a nikdo to moc neřeší.
Vyrůstala jsem v době, kdy se pohádky dávkovaly jako lék: přesně, pravidelně a v malých dávkách. Večerníček byl ovšem každodenní rituál a často se na něj s námi dívali i dospělí. Když se na obrazovce objevila znělka s klukem v papírové čepici, věděli jsme, že máme deset minut čistého štěstí. A pak zase konec. Jít spát a čekat do dalšího dne. A všichni víte, jak to mají děti s čekáním.
Vzpomínka na dětství
V dobách totalitních neexistovalo vysílání 24/7 ani pro dospělé, natož pro děti. Nebyly k dispozici žádné specializované kanály, ani nekonečné playlisty na internetu. Televizní pohádka pro nás byla svátek. A možná, že právě proto měla takovou sílu. Večerníček denně, v neděli ráno takzvané Pohádkové dívánky, což bylo pásmo krátkých animovaných příběhů a vyprávění se Štěpánkou Haničincovou. Později ještě přibyl čtvrteční pořad pro starší děti s názvem Magion.

A v neděli odpoledne jsme se těšili na velkou hranou pohádku. To bylo něco! Člověk si k tomu sedl, ani nedutal. Nebylo možné si ji pustit kdykoli. Nebyla na kazetě, nebyla na internetu, nebyla v archivu. Kdo ji prošvihl, měl smůlu. Neděle za totality měla pro děti vůbec zvláštní až posvátnou atmosféru: dopolední vysílání pro děti, hraná pohádka po obědě a pak se ještě většinou šlo do kina.
Děti bez mobilů, ale s dobrodružstvím za domem
Čekání na pohádku jednou týdně je dlouhé, ale nám ten týden uběhl mnohem rychleji než dnešním dětem. Po škole jsme totiž nešli domů odpočívat, ale museli jsme pomáhat rodičům. Nebyly myčky ani automatické pračky, na venkově byla navíc práce na zahradě a okolo domácích zvířat. Všichni dospělí chodili do práce povinně a často se vraceli domů až v podvečer. Takže na domácnost toho času moc neměli.

A tak děti nakupovaly, venčily psa, myly nádobí, krmily králíky a pomáhaly na zahradě. Nebo při praní prádla. Dnes už málokdo ví, že tehdy se prádlo v pračce sice samo vypralo, ale pak se muselo přenést do vany, tam dvakrát vymáchat a následně naskládat do ždímačky, aby se voda odstředila. Děti zkrátka, než se dostaly ven – a na to se na rozdíl od těch dnešních těšily – měly kromě domácích úkolů také řadu povinností v domácnosti. A teprve, když bylo hotovo, vyběhli jsme ven. Ne do obchoďáku, ale na hřiště, do lesa, na dvůr, na plácek mezi paneláky… A když jsme se vrátili, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli dřív, než by dnešní dítě stihlo zapnout tablet.
Pohádky na chvíli zastavily čas
Ale zpět k pohádkám. Možná proto, že jich bylo tak málo, byly pro nás vzácností. Třeba ty Večerníčky: Krkonošské pohádky, kde Trautenberk neustále vymýšlel, jak oblafnout Krakonoše. Rákosníček, který se motal mezi hvězdami a rybníkem Brčálníkem. A Křemílek a Vochomůrka, kteří ukazovali, že i malí skřítci mohou prožívat velká dobrodružství. Byly to příběhy jednoduché, ale srozumitelné a hlavně laskavé. Česká tvorba vždycky měla duši, která se nedá ničím nahradit.
Hrané pohádky – kouzlo skutečných herců
Hrané pohádky měly v sobě pro oko dítěte cosi dokonalého. Viděli jsme skutečné herce a herečky, kteří se stávali našimi prvními platonickými láskami. Skutečné kostýmy a kulisy, které byly často vyrobené z papundeklu. A přesto vypadaly přesvědčivě. Lesík jako ten za naším městečkem, chaloupky jako ty, kolem nichž jsme chodili o prázdninách. A když se na obrazovce objevil čert nebo čarodějnice, měli jsme pocit, že by se klidně mohli zjevit i za naším domem.

Některé z těchto pohádek se vysílají dodnes. Tak třeba původní Popelka, v hlavních rolích s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm. Nebo Zlatovláska s Petrem Štěpánkem v roli Jiříka. Princ Chocholouš nebo Paví král v hlavní roli s Petrem Svobodou, případně Nezbedná pohádka, kterou zcela ovládla Jana Boušková.
S tabletem v ruce…
Dnes jsou pohádky dostupné pořád. Děti je mají na dosah ruky, a přesto si na ně málokdy vzpomenou. Bezduché hraní na mobilu má před nimi přednost. Když vidím, jak moje vnoučata sahají po mobilu či tabletu, aby si zahrály hru, která se od té včerejší liší jen barvou pozadí, říkám si, že se dětem ze života něco důležitého vytratilo.
Zdroje: Wikipedia, G., ČeskáTelevize
