Z těchto talířů kdysi chutnala svíčková nejlépe. Dnes už díky nim babička nevaří, ale vydělává
Karlovarský region byl po staletí mekkou českého porcelánu. Místní hlína dala vzniknout desítkám továren a stovkám vzorů. Jedna značka se z nich vyšvihla na světový piedestal a dnes zdobí Pražský hrad i japonské výstavy. Paradoxně právě ta všednost z minulých dekád z ní dnes dělá žádané sběratelské zboží. Kompletní servis dokáže vynést víc než týdenní dovolená v Itálii.
Všechno začalo v září 1794, kdy se hrabě František Josef Thun-Hohenstein rozhodl, že založí vlastní porcelánku. Za místo vybral Klášterec nad Ohří a spolupracoval s Johannem Nikolausem Weberem. První pokusy v provizorní peci přímo v zámku skončily fiaskem, úspěch přišel až s novou pecí postavenou mimo zámecké zdi.
Nejstarší kus, který se dochoval, šálek s nápisem „Vivat Böhmen“, vznikl 15. září 1794. Tenhle den se celkově považuje za začátek výroby porcelánu v českých zemích. Weber se ale dlouho neohřál a roku 1797 si továrnu pronajal zkušený podnikatel Christian Nonne.
Ten přestal používat místní hlínu a začal dovážet kvalitnější kaolín z Kadaňska. Za šest let jeho působení se kvalita i objem výroby dramaticky zlepšily. Továrna začala prosperovat a získávat si jméno. Počátkem 19. století došlo k přejmenování na Knížecí Thunskou továrnu. Změnila se i značka, místo původního „K“ s parohy začala používat písmena „TK“. V roce 1895 k nim přibyla korunka, která je tam dodnes.
Jak se z malé manufaktury stala evropská hvězda
Porcelánka se od začátku soustředila na stolní nádobí. V roce 1836 dokonce dostala na pražské výstavě bronzovou medaili za jídelní soupravu pro dvanáct hostů. Kolem roku 1870 začala jako první v Čechách vyrábět cibulový porcelán podle míšeňských předloh.
Zlaté období přišlo v druhé polovině 19. století pod vedením ředitele Karla Veniera. Ten továrnu kompletně proměnil a investoval do kvality. A v roce 1854 získala porcelánka na mnichovské výstavě zlatou medaili za technicky náročnou čtyřlaločnou mísu.
Do konce století se z malé manufaktury stal pořádný gigant. Pracovalo tu 660 lidí, žhnulo sedm pecí na pálení a dalších 22 na malování dekorů. A především tu vznikaly opravdové skvosty, výrobky v druhorokokovém slohu polepené zlatem a okázale zdobené, že až oči přecházely. Po roce 1918 se na porcelánu objevily nápisy „Thun“ a „Czechoslovakia“.
Socialismus a nové začátky
Rok 1945 znamenal znárodnění a vznik národního podniku Thunská továrna na porcelán. V sedmdesátých letech se výroba přestěhovala do nových prostor. A ve starých budovách se v roce 1974 natáčel kultovní film „Holky z porcelánu“. Původní stavby pak postupně zmizely kvůli stavbě silnice, demolici neunikla ani historická kruhová pec z roku 1794.
Po sametové revoluci prošla firma několika změnami majitelů. V roce 2009 vznikla současná společnost Thun 1794 se sídlem v Nové Roli, která je dodnes nazývána městem porcelánu.
Investice do budoucnosti
Na aukčních serverech se s porcelánem Thun děje totéž co s cibulákem, ceny létají vzhůru závratnou rychlostí. Art Deco servis se běžně prodává za deset tisíc korun, luxusní vázy za pět až šest tisíc. Autorské kusy s ruční malbou stojí kolem pěti tisíc za jeden kousek.
Historické exempláře dosahují ještě vyšších sum. Obří talíř se signaturou z roku 1959, který kdysi patřil Janu Kalábovi z Československého rozhlasu, má cenovku 3 590 korun. Čajové a kávové servisy se pohybují mezi dvěma až třemi tisíci.
Mocca soupravy s konvicemi a šálky vyjdou na 3500 korun. Dokonce i obyčejné talířové sady se zlatým okrajem stojí dva a půl tisíce. Sběratelé nejvíc loví kusy z první republiky a raných let komunismu.
Vrcholem uznání je dodávka 2800 kusů nádobí pro český pavilon na EXPO 2025 v japonské Ósace.
Zdroje: e15.cz, byznys.hn.cz, vary.rozhlas.cz, cs.wikipedia.org
