Za bolševika byla naší nejkrásnější herečkou. Kariéru jí ale zničil obyčejný svetr
Exoticky krásná, nadaná a oblíbená. Její neobyčejná krása a výrazný talent ji vynesly mezi filmové hvězdy sedmdesátých a osmdesátých let. Poslední kapkou ale bylo, když ji kolegyně ze „Sanitky“ udala kvůli svetru se šachovnicovým vzorem. Poté s herectvím sekla, našla nové poslání a už padesát let tvoří dokonalý pár s osudovým mužem svého života.
Díky svému talentu a jedinečnému vzhledu ztvárnila mezi lety 1965 a 1985 spoustu rolí, v nichž často hrála sebevědomé a komplikované ženy s vlastním názorem. Jako jedna z mála hereček té doby nepropadla režimem požadované typizaci. Nebyla ani budovatelkou socialismu, ani pokornou hospodyňkou. Byla svá, jiná, nepřehlédnutelná.
Narodila se coby Eva Trejtnarová v předvánočním čase roku 1949 v Praze. Filmový svět ji objevil ještě na střední škole, kdy se jako neokoukaný talent mihla ve snímcích „Zločin v dívčí škole“ a „Malé letní blues“. Po studiích na DAMU okusila na krátko divadelní prkna v Divadle Jiřího Wolkera, ale brzy se vydala na dráhu herečky na volné noze.
Od vodní víly ke zlomené lékařce
Zatímco některé filmy, v nichž účinkovala, už si nikdo z nás nevybaví, jsou role, které si s ní budeme spojovat navždy. Pamětníci si ji určitě vybaví jako krásnou a Polly Wassermannovou v komedii „Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“, kde ztvárnila dceru vodníka v podání Miloše Kopeckého.
Stejně tak zazářila v dalších legendárních komediích Václava Vorlíčka, třeba ve filmu „Zítra to roztočíme, drahoušku“. Televizní diváci si ji zase nejvíce pamatují ze seriálů „Byl jednou jeden dům“, kde hrála svůdnou Pipinu Ulčovou, a pak především jako doktorku Houdkovou ze „Sanitky“.
Svoboda za cenu kariéry
A právě role v „Sanitce“ se stala pro Evu Hudečkovou osudovou, bohužel nikoliv v dobrém slova smyslu. Zážitek z natáčení tohoto seriálu se později ukázal jako poslední kapka, která ji přiměla opustit herecký svět. Pro jednu ze scén si oblékla svůj vlastní svetr se šachovnicovým vzorem, který podle ní dokonale podtrhoval složitost její postavy. Absurdita doby se ukázala, když jedna z jejích kolegyň ve vzoru údajně rozpoznala symboliku kříže a nahlásila to vedení televize, což vedlo k vystřižení všech záběrů s „ideologicky závadným“ oděvem.
To definitivně přesvědčilo hrdou ženu, která celý život toužila po tvůrčí svobodě, že v tehdejším systému nemůže jako umělkyně důstojně existovat. V polovině 80. let s herectvím nadobro sekla. Naposledy se před kamerou objevila v dramatu „Skalpel, prosím“, kde opět hrála lékařku. Poté už se nikdy k herectví nevrátila, s výjimkou občasné práce v dabingu.
Naskytla se nová příležitost
Místo sebelítosti si Eva splnila svůj dávný sen, stala se spisovatelkou. A nutno podotknout, že velmi úspěšnou. Její literární debut „Bezhlavá kobyla“ sklidil nadšené reakce kritiků i čtenářů. A následovala spousta dalších úspěšných knih. Nicméně nezůstalo to jen u knih, Eva Hudečková se prosadila i jako scenáristka. Podle její předlohy vznikla televizní pohádka „O zasněné Žofince“, a především úspěšný devítidílný seriál „O ztracené lásce“.
Kromě toho, že se Eva Hudečková podílela na tvorbě pohádky, zažívá také pohádkové manželství. V roce 1976 při natáčení komedie Zdeňka Podskalského „Sedm pater pro tisíc přání“ potkala o tři roky mladšího houslového virtuosa Václava Hudečka a byla to láska na první pohled. Následující rok si řekli své „ano“.
„Jsme stále spolu, vzkazy si nenecháváme. Po čtyřiceti letech soužití si toho nemusíme moc vykládat, podíváme se na sebe a víme,“ svěřila se před lety v jednom z rozhovorů pro web idnes.cz. „Mám ráda všechna možná vyznání přízně, obdivu, úcty a lásky, je to nejlepší koření života, u svého muže jím rozhodně nešetřím.“
