Za komančů to byla nejprestižnější profese. Dnes balancuje na hraně přežití a nejistoty

Měla lesk, úctu i výsady. Otevřela dveře k lepšímu bydlení, pravidelnému příjmu i obdivu veřejnosti. Dnes je to ale úplně jiný příběh. V profesi, která kdysi přinášela jistotu a společenský status, se dnes musí žít z mála, žonglovat mezi úvazky a počítat každou korunu. Co se vlastně stalo? A proč ti, kteří nás celý život učí kráse a kultuře, žijí často z platu, který dostane čerstvý absolvent? 

Hrát v Národním divadle nebo filharmonii bylo výsadou, o které se mnoha lidem mohlo jen zdát. Kdo se dostal na tato místa, stával se součástí kulturní elity – s přístupem ke stálému angažmá, slušnému platu, jistotám i respektu společnosti. Umělci byli považováni za reprezentanty národní identity, čest jejich práce byla často stavěna na roveň lékařům nebo vědcům. 

Dnes? Mnoho herců i hudebníků živoří. Pracují na dohody, přebíhají mezi školami, večer hrají v divadle, ráno učí na ZUŠ nebo jezdí za honorář na koncerty do menších měst. Někteří dokonce přiznávají, že kdyby neměli finanční podporu z rodiny nebo dalších civilních zaměstnání, nemohli by si dovolit svou uměleckou profesi vykonávat. 

Za minulého režimu byl umělec výkladní skříní státu. Zvláště ti z Národního divadla, z regionálních scén nebo televizních inscenací si žili v porovnání s dneškem téměř jako elita. Měli stálé smlouvy, výplaty, ze kterých se dala koupit třeba škodovka nebo trabant, a k tomu občasné filmové či dabingové honoráře. Nešlo o miliony, ale šlo důstojně žít a s respektem veřejnosti i státu. 

„Za dva natáčecí dny jsem si vydělala na nový drahý kabát a zimní boty, bylo mi dvacet,“ vzpomíná jedna z hereček. 

Platy herců za socialismu nebyly závratné, ale hlavní hodnotou byla jistota. Smlouva znamenala pravidelný příjem, honoráře z televize a dabingu doplňovaly rozpočet a zájezdy do zahraničí přinášely nejen prestiž, ale i životní zkušenost. Mít angažmá v divadle neznamenalo jen být zaměstnaný – znamenalo to být součástí něčeho většího = mít své místo ve společnosti. Dnes ten pocit sounáležitosti a smyslu mnoha umělcům zoufale chybí. Jde také o to, že z důstojné profese se z jejich práce stala podhodnocená profese. 

Dnešní realita 

Dnes je situace mnohem tvrdší a mnohdy připomíná absurdní tragikomedii. V hlavní roli je zkušený herec s třicetiletou praxí, v kapse diplom z DAMU, na kontě ovace z premiér a měsíční výdaje narůstají, zejména ve velkých městech, kde ceny nájmů a služeb dávno přerostly příjmy mnoha kulturních pracovníků. Vedlejší roli hraje účetní v korporátu s plným benefitním programem a firemním autem. Tipněte si, kdo z nich má větší šanci přežít měsíc bez stresu? Ano, nevyhrává ten, kdo celé roky rozdává emoce, ale ten, kdo zvládne Excel. 

Herečka Veronika Žilková přiznala, že její plat ve Vinohradském divadle byl 18 000 Kč hrubého. David Matásek, jeden z nejznámějších herců Národního divadla, pak otevřeně řekl, že jeho výdělek odpovídá pozici asistentky po zkušební době v PR agentuře. A průměrný plat herce v angažmá? Podle dostupných statistik o platech začíná plat herce v angažmá okolo 32 000 Kč hrubého, po pěti letech praxe se může pohybovat průměrně mezi 37 000 – 55 000 Kč hrubého. 

„Jako vysokoškolačka s téměř třicetiletou praxí mám ve Vinohradském divadle 18 000 hrubého, což je asi 12 000 čistého. Je logické, že když mám děti, musím jako vedlejšák pilně natáčet. Jinak by to nešlo, neuživila bych se,“  řekla Veronika Žilková. 

Co se ztratilo? 

Problém není jen v číslech. Změnila se i společenská váha. Zatímco dříve herce lidé poznávali, respektovali a brali jako „hlas národa“, dnes mnozí žijí ve stínu influencerů, reality shows nebo streamerů. Zatímco dřív si herec za roli v inscenaci koupil televizi třeba auto, dnes se za tytéž peníze horko těžko platí faktury a hypotéka. Umění přitom neztratilo hodnotu – jen ztratilo ochrannou ruku státu a často i prestiž v očích společnosti.