Za milovanou českou pohádkou Pyšná princezna se skrývá horor. Během natáčení přišlo o život 8měsíční dítě

Jednou z nejmilovanějších českých pohádek je bezpochyby Pyšná princezna režiséra Bořivoje Zemana. Viděli jsme ji nesčetněkrát – a přesto nás nejspíše nikdy neomrzí: skvělé obsazení, krásný příběh, nádherné scenérie, nesmrtelná píseň Rozvíjej se poupátko… Černobílá klasika s půvabnou Alenou Vránovou, charismatickým Vladimírem Rážem a řadou vynikajících herců i ve vedlejších rolích se představila filmovým divákům v roce 1952. Lépe řečeno: vpadla do kin jako uragán.

Přilákala přes osm milionů návštěvníků – počet, o jakém si dnešní filmy mohou nechat jen zdát. A není se čemu divit: podobné tuzemské kinematografické dílo u nás nikdy nikdo předtím neviděl (a nevyrobil). Zkrátka senzace.

Za pohádkovými kulisami se však skrývala realita, která měla k pohádkovosti daleko.

Krása s ideologickým nátěrem

Pyšná princezna nevznikala jen pro radost, pro děti či v rámci péče o národní kulturu. Byla i nástrojem tehdejší propagandy, a to velmi účinným. Filmový přehled v roce 1952 ve svém rozsáhlém článku oceňoval, že film „ve zpracování národní pohádkové látky vyzvedá myšlenku o výchovném vlivu práce na člověka“ a názorně ukazuje, že „jen prací a láskou se naplní lidský život“.

Pár let po únorovém převratu potřebovalo vedení státu i filmového průmyslu ukázat ideální svět. Motivy, které v pohádce vypadají nevinně, ba ústrojně, byly dokonale využity v rámci ideologického výkladu. Znázorňovaly systém „správného fungování světa“: princ převlečený za zahradníka, prostí moudří představitelé lidu, šlechta napravující své chyby… A především panovníci: poté, co byli ve své povýšenosti a pýše dlouhodobě odtrženi od světa, „procitají“ ke správnému životnímu náhledu a ryzímu přístupu právě díky „obyčejné lidské moudrosti“ a životní inspiraci prostým člověkem.

Mimo světla kamer přítmí…

Ačkoliv Pyšná princezna na plátně evokuje cestu ke spravedlivému světu, film vznikal pod přísným cenzurním dohledem. Nejenže musel každý scénář projít schválením umělecké rady, ale především byl podroben detailnímu průzkumu ideologické komise. Dialogy se ladily tak, aby podporovaly kolektivní hodnoty, zatímco například individualističtí hrdinové byli eliminováni jako zcela nežádoucí.

Podobně probíhalo ostatně i natáčení Princezny se zlatou hvězdou o sedm let později. Přestože režisér Martin Frič vytvořil opět na první pohled „čistě pohádkový příběh“ (jen tentokrát v barvách a s řadou velkých choreografií), i zde scénář a obsazení musely projít ideologickým schválením (resp. naplnit potřebný ideologický rámec). Politické zadání bylo jasné: pohádka má bavit, a zároveň nenápadně (ovšem jednoznačně) předávat „správné“ hodnoty.

… a lidské tragédie

Za leskem pohádkového obrazu stáli lidé, jejichž osobní životy byly plné ztrát a bolesti. Během natáčení Pyšné princezny se Vladimír Ráž a Alena Vránová do sebe zamilovali právě tak jako Král Miroslav a princezna Krasomila na plátně.  Nad romantickým vzplanutím půvabně korespondujícím s dějovou linií se však vznášel temný stín; jako by nestačil ten režimní.

Herec byl v té době ženatý, byl dokonce otcem dvou synů: druhorozený David zemřel v dubnu 1952 v pouhých osmi měsících – během natáčení Pyšné princezny. Rážovo první manželství se záhy rozpadlo.

Vladimír Ráž a Alena Vránová se později vzali, narodila se jim dcera Markéta. I její život skončil tragicky: bojovala s alkoholem, po mrtvici se ocitla bez domova. Zemřela v pouhých pětapadesáti letech. Její rodiče se rozešli, když jí bylo osmnáct.

Pohádka silnější než doba

Pyšná princezna byla vytvořena s takovou uměleckou lehkostí, že většina diváků ideologii nevnímala – nebo ji přijímala jako samozřejmou součást vyprávění. Tvůrci často volili kompromisy, aby vůbec mohli točit. Díky tomu dnes máme filmy, které přežily svou dobu. To je fakt, nikoli obhajoba.

Ať už bylo pozadí filmu jakékoli, zůstává Pyšná princezna pevnou součástí české kinematografie. Nese v sobě poselství dobra a lásky, které překonalo politické zadání i čas. Jak to vystihl jeden z fanoušků (možná až příliš drsně): „Jasně, Pyšná je budovatelská. Je budovatelská až hrůza! Ale radši se podívám po stopadesáté na tuhletu budovatelskou Pyšnou – než na novou českou pohádku…“

Od listopadu loňského roku máme navíc možnost připomenout si příběh Pyšné princezny v moderním hávu: nový český animovaný film s hudbou Ondřeje Brzobohatého a Ondřeje Brouska určitě stojí za zhlédnutí. I kdyby jen pro srovnání, jak může vypadat v barvě a bez socialistického rámce.

Zdroj: idnes.cz, csfd.cz, zeny.iprima.cz