Za socialismu trestný čin, za který by vás zavřeli. Dnes je to jeden z nejvýdělečnějších byznysů v Česku

Sedmdesátá a osmdesátá léta u nás působila jako perfektně uzavřený systém. Komunisté kontrolovali, kdo může vystavovat, kdo ne, a kdo skončí v úplném zapomnění. Ale když se nahlédnete pod pokličku, narazíte na paradoxy, které by dnes nikdo nevymyslel.

Obchodovat s uměním bylo za totality trestné, hrozilo za to vězení. Jenže komunistický režim potřeboval valuty, tak české obrazy vyvážel na Západ. A tak se děly podivné věci. Zakázaní umělci prodávali přes státní podnik a na stejných zakázkách se potkávali disidenti s agenty.

Jedni umělci čelili totálnímu zákazu, další balancovali na nejisté hraně mezi tím, co režim ještě toleruje a co už ne. A pak existoval státní podnik pod ministerstvem zahraničního obchodu, který vyvážel umění do západních zemí a celou situaci dělal ještě absurdnější.

Bizarní logika totalitního systému

Navenek byli tihle lidé pro režim nepohodlní a nebezpeční. Ve skutečnosti ale jejich práce putovala za hranice a stát za ni inkasoval velké peníze. Státní export umění nabral na významu hlavně po úspěšných prezentacích československé tvorby na mezinárodních výstavách v padesátých a šedesátých letech. Západ projevoval o české umělce zájem a byl do nich ochoten investovat.

Společná zakázka v Teheránu

Jedna z nejvýznamnějších zakázek v sedmdesátých letech směřovala do Íránu, konkrétně šlo o uměleckou výzdobu paláce íránské královské dynastie. A právě tam se sešla velmi pestrá sestava českých výtvarníků. Projekt vedl scénárista jménem Jaroslav Frič a účastnili se ho tvůrci nejrůznějších směrů a pozic. 

Někteří měli problémy s režimem, jiní fungovali v rámci oficiálních struktur, ale všichni dohromady vytvářeli umělecká díla pro vzdálený orient. Bylo tam zastoupeno přes deset význačných jmen tehdejší scény, od sochařů přes malíře až po skláře.

Ekonomická stránka zakázaného umění

Pro mnoho lidí je překvapením, že značná část zakázaných tvůrců mohla prodávat svá díla přes státní kanály. Režim si uvědomoval, že česká tvorba má na mezinárodním trhu hodnotu a poptávku. Režim měl jasno: doma umlčet, venku prodat. A dokud to sypalo valuty, morálka šla stranou.

Česká výtvarná komunita se během sedmdesátých a osmdesátých let rozdělila do několika proudů. Existovalo oficiální umění s podporou státu. Pak byl underground stavící se otevřeně proti systému a někde mezi tím fungovala alternativní scéna hledající pro sebe nějaký ten prostor.

Benátky jako test charakteru

Rok 1977 byl pro českou výtvarnou scénu zásadní zkouškou. Západ začal masivně podporovat umění z východní Evropy a vyvrcholilo to benátským bienále věnovaným disentu. Čeští tvůrci dostali pozvánky a museli se rozhodnout. Chtějí se zúčastnit akce s jasným politickým podtextem, nebo to odmítnou? Obojí mělo své následky.

Z nejrůznějších důvodů většina českých umělců od účasti upustila. Někteří se obávali represí vůči sobě či rodinám. Další nevěřili v přínos takové prezentace. A část jednoduše nechtěla být vtažena do konfliktu přesahujícího samotné umění.

Výstava na tenisových kurtech

Některé akce se ale přesto konaly. V roce 1982 se uskutečnila jedna na tenisových kurtech Sparty ve Stromovce. Na papíře to byla výzdoba sportovního areálu, ale ve skutečnosti všichni věděli, že jde o výstavu zakázaných tvůrců. Zapojilo se víc než deset jmen z různých generací a s různými přístupy k umění. 

Státní bezpečnost o akci věděla hned od začátku, ale nějakou dobu ji tolerovala. Pak ale přišel zásah, výstava skončila a organizátoři to schytali.

Současnost je naprostý opak. Dnes se za obrazy, které tehdy nesměly ani na zeď v domácnosti, v aukčních domech platí miliony. 

Zdroje: lidovky.cz, artrevue.cz, e15.cz