Kdyby tohle běželo v televizi v roce 1967, pionýrské šátky by skončily v koši. Jenže tehdy ten film nesměl nikdo vidět

Pojmem trezorové filmy se v československé kinematografii označují díla, která po svém dokončení skončila na dlouhá léta zamčená v trezoru Státního filmu, tedy v podstatě v cenzurním sklepení, kam neměli diváci přístup. Často šlo o mimořádně inovativní, odvážné a kritické snímky, které se nehodily do krámu socialistické propagandě. Tam, kde vládla budovatelská atmosféra a objevovaly se zářivé úsměvy brigádníků, totiž působila díla jako Ucho, Spalovač mrtvol nebo Bony a klid jako příliš okatá revolta proti nastaveným a tvrdě vymáhaným pořádkům.

Film, který měl velké problémy s cenzurou a který se dodnes řadí k vrcholům československé nové vlny natočila Věra Chytilová a byť dnes kritici oceňují jeho umělecké zpracování a satiru, tehdy to vyvolalo obrovské pozdvižení.

Satira na tehdejší dobu

Tenhle snímek je specifický tím, že vypadá v podstatě nevinně, nicméně pod povrchem se skrývá kritika pseudohodnot a pseudovztahů, které mohly narušit dobové standardy. Dvě dívky, Marie I a Marie II, se rozhodnou, že když je svět zkažený, budou zkažené také a ideálně ještě víc. Putují světem a dělají věci, které v tehdejším kontextu působily šokujícím dojmem. Kradou, zničí drahou hostinu, drze flirtují se staršími muži, plýtvají jídlem a smějí se autoritám i nastavené morálce.

Příběh nemá tak docela lineární děj, který by někam směřoval. Je to spíše skládačka jednotlivých scén, vizuálních experimentů a barevných střihů, a to všechno pod střechou absurdnosti. Tam, kde bychom tedy čekali nějaký posun v ději nebo zápletku, dostaneme satirický obraz reality tehdejší společnosti.

Výrazná díla Chytilové

Sedmikrásky nebyly jediným filmem, jímž Chytilová dráždila režim i kritiky. Už před nimi natočila snímek O něčem jiném, který paralelně sledoval baletku a ženu v domácnosti a bez okolků zrcadlil ženské role ve společnosti. V 70. letech vznikl její slavný Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, což byla dlouho zakazovaná satira na sobecké a sebestředné osídlení takzvaných pražských králíkáren. A i v 80. letech pokračovala v experimentálním a kritickém duchu například filmem Kopytem sem, kopytem tam nebo její snad nejslavnější komedií Dědictví.

Chytilová se nikdy nebála otevřít téma ženské emancipace, lidské svobody a zejména absurdit režimu. Její díla se pohybovala mnohdy za hranou toho, co bylo v době cenzury možné a přesto, se nikdy nepřizpůsobila politickému tlaku a zůstala věrná svým hodnotám.

Filmová cenzura

Oficiálním důvodem, proč byl film výrazně omezen, byla upadající morálka a údajně zanedbatelný přínos pro socialistickou společnost. Ve své interpelaci v červnu 1967 uvedl konzervativní poslanec, že Sedmikrásky „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“ a „jaké pracovní, politické a zábavné poučení přinesou tyto zmetky našemu pracujícímu lidu…“.

Tím, že film neukazoval vzorné budovatele, ale mladé dívky, které vzaly svůj život do svých rukou, jako kdyby neexistovaly následky, se stal trnem v oku komunistické strany a samozřejmě byl označen jako riziko pro mládež, která kdyby se v něm zhlédla, mohla by o podobných rebeliích přemýšlet také.

Mohl vyvolat revoltu?

Dnes už se můžeme na Sedmikrásky dívat s odstupem a chápat, proč vzbudily takový rozruch. Není to jen film o dvou dívkách, které ničí drahé dorty a tropí neplechu. Je to film o svobodě, vzdoru a odvaze říct NE době, která chtěla lidi sevřít do poslušnosti a předem schválených mantinelů.

Do éry cenzury se snad nikdy nevrátíme. Přesto má právě ona svou paradoxní hodnotu, protože díky ní dokážeme ocenit filmaře, kteří i v těch nejtěžších podmínkách dokázali tvořit originálně, kreativně a s obrovským nasazením. A Sedmikrásky jsou toho nejlepším důkazem. Film, který se měl stát zapomenutým výstřelkem, je dnes považován za jedno z nejvýraznějších děl československé kinematografie 60. let a kdo ví, možná kdyby ho tenkrát nezakázali, nějakou vlnu revolty u mladých by vyvolal.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, csfd.cz