Zastavárník anonymně: Důchodci mi to prodávají za 100 Kč. Já na tom vydělávám miliony
Důchodci doma často uchovávají věci, které už sami dávno nepoužívají. Obzvláště, když žijí v domku nebo na chalupě, kde je rozlehlá půda, případně sklepy. A tam se toho vejde.
Během života senioři nastřádali hromadu věcí, které jim dříve sloužily a v průběhu času je nahradili třeba modernějšími výrobky. Avšak vyhoďte starou věc, která ještě není zničená! A tak se hromadí a hromadí, až je toho plná jak zmíněná půda, tak i sklep. A to tam zbyla určitě ještě řada věcí po jejich rodičích. A pak se senioři jednoho dne někde dozví, že spoustu předmětů z jejich mládí vykupují bazary či zastavárny. A že by některé z těch odložených věcí mohly mít nějakou cenu. Na sběratelskou hodnotu při tom málokdo z nich pomyslel…
Zpověď zrádného zastavárníka
A zde už přichází ke slovu majitel zastavárny, který si přeje zůstat v anonymitě: „Jakmile důchodci zjistili, že vykupuji některé předměty z doby jejich mládí, byl jsem až překvapen, čím vším mě začali zaplavovat.“ A tak zastavárník, nazvěme ho třeba Karel, dostal skvělý nápad. Věděl, že spousta seniorů podcení hodnotu svých věcí, a právě toho se chystal využít. A už to viděl v růžových barvách. Důchodci budou chodit s kufříky a taškami plnými historie. Odnesou do zastavárny to, co už nepotřebují, ale co bylo spjato s jejich životy. Málokdo si z těch staroušků uvědomí, že neodnášejí ze svých domovů jen věci, ale i kus svých vzpomínek. A on jim nějakou cenu nabídne, ovšem ne takovou, jakou později dostane od svých odběratelů v zahraničí.
A starouškové nosili – tu staré mince, jindy obrazy, hodinky, starý porcelán „vždyť už je místy popraskaný“. Ale že ten popraskaný porcelán má značku Rosenthal nebo se jedná o porcelán míšeňský a že za něj shrábne od zahraničního klienta pěknou sumičku, to už jim nesdělil. Někdy nabídl málo, jindy ještě míň. A penízky se hromadily. A důchodcům sděloval, že věci od nich tedy vykoupí, když už se s tím k němu vláčili, ale že je prodá za pár stovek někomu na chatu.
S jídlem roste chuť
A důchodci nosili retro předměty na kila. Sem tam se objevil vzácný penízek, jindy obrázek, foťák nebo jeden z prvních psacích strojů. A Karel často vyplácel jen symbolické částky. Ti důvěřiví staří lidé, kteří měli věcí doma dost, měli radost, že i po troškách si nějakou tu korunu nastřádali a věci na půdě nezůstaly ležet ladem. A tak se u zástavárníka hromadily odznaky z vojenské služby, porcelánové figurky, pohlednice ze starých časů, a dokonce i céčka. Ve skladu mu ležely kožichy, uniformy a vojenské kabáty, které využívají divadla a filmové produkce, hračky od cínových vojáčků přes plyšové medvídky až po autodráhy, staré rozhlasové přijímače i broušené sklo.
Karel bral všechno, ovšem vzadu za krámkem to vše pečlivě třídil a nabízel sběratelům z Rakouska, Německa, Francie, ba dokonce i z Japonska, kde je český design oblíbený. Vzácná pohlednice z První republiky, ručně malované talíře z 19. století, vzácné bankovky, kovové plechovky, staré reklamní cedule, fotoaparáty i jeden z prvních gramofonů…, a kdoví co všechno ještě. Předměty vykoupené za pár stovek prodával také za stovky – ale eur!
Až jednou se zjevil Karlův zhmotněný osud
Celý rok takto Karel zneužíval důvěřivé seniory. A pak přišel zlom. Do zastavárny jednoho dne vstoupila starší, ale elegantní dáma – dejme jí třeba jméno Kateřina – a v ruce držela stříbrnou brož a náhrdelník. Zjevně z jedné sady klenotů. Kdyby nebyl Karel tolik zaslepen svou chamtivostí, byl by si jistě všiml, že tato žena dobře ví, co přináší. „Nabídl jsem jí 1100 korun za oboje s tím, že se jedná o obecný kov. A ještě jsem ji dost dlouho ubezpečoval, že jí nabízím maximální možnou cenu. Chtěl jsem její šperky získat levně a pořádně na nich vydělat. Zdálo se, že by mohly být z počátku 19. století. Žena mě však nazvala podvodníkem a odešla.“
To by ovšem nebylo tak zlé, a zastavárník Karel by z toho vyšel poměrně dobře. Jenomže tato dáma si svůj zážitek nenechala pro sebe a svěřila se vnukovi. Ten krámek vyfotil a vyvěsil na sociální sítě s tím, jak majitel jedná se staršími klienty. Do měsíce neměl zastavárník v krámě ani nohu.
Ponaučení? Prohlédněte si, co prodáváte
Mnoho lidí (zejména seniorů) si vůbec neuvědomuje, jakou hodnotu mohou mít zdánlivě bezcenné věci z půdy, sklepa nebo zaprášené krabice. Staré hračky, známky, bankovky či porcelán mohou mít pro sběratele cenu zlata. Dřív než něco odnesete do zastavárny nebo prodáte za pár korun online, vyplatí se krátké hledání na internetu. Možná totiž právě vy držíte v ruce poklad.
