Zeptali jsme se 5 sběratelů, co z dob komunismu dnes stojí majlant. Všichni ukázali na věc, kterou měl doma každý

Obývací stěny až ke stropu, sektorové skříňky Universal a povinná sedací souprava ze sametu. Takto vypadal standardní komunistický obývák, kde rodiny hltaly nedělní filmy na černobílé televizi. Kvůli nedostatku zboží na trhu si byly panelákové byty tak podobné, že jste kolikrát ani nepoznali rozdíl mezi svým a sousedovým bytem. 

Dnes se však situace obrátila, právě ty kusy, které jsme dříve považovali za obyčejné, se staly vyhledávanými kousky.

Socialistické obýváky jako přes kopírák

Československé domácnosti sedmdesátých a osmdesátých let byly pro mnohé z nás nudné, protože vypadaly stejně. Každý obývací pokoj zdobila mohutná stěna s vitrínou, kde se tyčily rodinné fotografie vedle svátečních sklenic na víno. Do středu místnosti se umístila televizní obrazovka, kolem ní křesla a pohovka potažená plyšem nebo mikroplyšem.

Muž jménem Jindřich Halabala vymyslel stavebnicový systém U-101, který dostal přezdívku Universal. Tento sektorový nábytek obsadil domácnosti na dlouhých třicet let. Universal vstoupil do československých obýváků v roce 1971 a vydržel tam až do konce devadesátých let.

Eva z Brna vzpomínala v rozhovoru pro moravskoslezsky.denik.cz na svůj první podnikový byt z roku 1987 takto: „Byt byl ošklivý – všude červené tapety a na podlaze linoleum. Než jsme mohli začít nakupovat nábytek, museli jsme nejdřív všechno předělat.“ Mladí manželé spali na matraci a jedli u kempingového stolku, dokud si nesestrojili první kusy z Universalu.

Podlahy pokrývalo PVC nebo jekor z Ivančic, později přišel na řadu měkčí kovral z Liberce. Povinnou výbavou zůstávala sedací souprava, bez ní to jednoduše nešlo.

Mladí objevují kouzlo babiččina nábytku

Generace, která vyrostla v panelácích, nyní zakládá vlastní domácnosti a kolikrát hledá autentické kusy, díky kterým se vrátí do svého dětství. Mnoho z nás se navíc snaží žít udržitelně a je jasně prokázáno, že starý kvalitní nábytek vydrží déle než moderní levné alternativy. 

Ačkoliv jsou současné ceny mnohem vyšší než kdysi, retro nábytek se vyplatí zakoupit. Ušetříte totiž díky němu spoustu peněz za úpravy, natož aby potřeboval po roce vyměnit. 

Socialistický nábytek má před současnými kousky ještě několik dalších výhod. Vyráběl se z masivního dřeva nebo kvalitní dřevotřísky, zatímco dnešní levné kusy často používají materiály s krátkou životností. 

Hvězda všech retro obývacích pokojů

Designéři, se kterými redakce mluvila, se shodli na jednom kousku: křesle ušák. Tento typ nábytku s vysokým opěradlem a charakteristickými bočními křídly se stal absolutním králem současných retro interiérů. Historie ušáku sahá do konce sedmnáctého století, kdy vznikl v Anglii. 

Praktická potřeba chránit se před chladem vytvořila nadčasový design, který přežil staletí. Anglický název „fireside chair“ napovídá, že šlo o křeslo k ohni, kde si lidé mohli v pohodlí číst nebo odpočívat.

V socialistických domácnostech měl ušák své čestné místo. Typicky šlo o masivní kus s čalouněním v tlumených barvách, tedy v hnědé, béžové nebo modré. Zatímco tehdy bylo běžné, že si ho mohla dovolit každá rodina, dnes patří mezi nejdražší kousky na retro trhu.

Z levného nábytku se stal drahý luxus

Kdo má doma zachovalý ušák z komunistických časů, vlastní malý poklad. Ceny začínají kolem pěti tisíc korun za obyčejné kusy a nekončí ani u čtyřiceti tisíc za luxusní varianty typu Chesterfield. Na bazarových portálech se prodává „prvorepublikový ušák“ za 5 500 korun, „velké kožené křeslo ušák Chesterfield“ stojí 26 900 korun. Polohovací varianty se pohybují mezi osmi až šestnácti tisíci.

Retro boom neznamená, že si ušák může dovolit jen bohatý sběratel. Moderní výrobci nabízejí nové varianty v cenách od tří tisíc korun výš. Například IKEA prodává čalouněné ušáky v různých barvách, JYSK zase varianty s podnožkami.