Zkusila jsem 24 hodin bez telefonu: Konečně jsem poznala manžela a děti. Jsou to docela fajn lidé

Nedávno mi vrtala v hlavě neodkladná myšlenka: neokrádá nás moderní technika o kus vlastního života? A jak mě tohle vůbec napadlo…? Přestal mi fungovat mobilní telefon. No, musím se přiznat, že nikoliv sám od sebe. Ale že jsem si ho vzala do koupelny a tam mi upadl na dlažbu, jsem před rodinou mínila utajit. To by zas bylo řečí! Začalo by to tím, že si ty peníze doma netiskneme. A končilo: „No, to dáváš těm dětem pěkný příklad!“

Bylo mi to líto. Ale hlavně proto, že byl pátek večer, zítra máme naplánovaný rodinný výlet, takže do prodejny se dostanu nejdřív v pondělí. Teď už se nedivím, že děti bez připojení k internetu a nepřetržitému kontaktu s kamarády nevydrží ani minutu. I mě to poněkud rozhodilo.

Den, kdy mi technika dala lekci

Dříve se říkalo, že našimi nejvěrnějšími společníky jsou pes a kniha. V mladické nerozvážnosti jsme žertovali, že tou knihou je hlavně vkladní knížka. Dnes je naším nejvěrnějším přítelem mobilní telefon. Když ho ovšem neztratíme nebo nerozbijeme.

S telefonem usínáme i vstáváme, v průběhu dne ho prakticky nedáme z ruky.

Stačí se podívat kolem sebe: lidé čekající na tramvaj, děti na hřišti, babky s nákupními vozíky. A dokonce i studenti ve škole mají neustále v ruce tu malou „krabičku“, která se stala branou do celého světa. A tady jsme u toho… Máme na dosah celý svět, ale kamsi jsme se ztratili my sami!

Takhle nějak to chodí v mnoha rodinách: plný byt osamocených jedinců

Sedíme doma čtyři a každý v ruce ten svůj zázrak moderní technologie. Manžel sleduje sportovní zápas, já objednávám v e-shopech, protože nemám čas běhat po obchodech. Ovšem teď, když nemám telefon, přemýšlím o tom, že stejný čas, který bych strávila při nakupování v kamenné prodejně, promrhám na internetu při vyhledávání vhodného zboží a srovnávání cen.  A než se člověk naděje, tři hodiny jsou v tahu. Pak ještě zaplatit složenky, objednat rodinu k zubaři… A je večer.

Telefon už není pouhý přístroj k volání. Nejenže neustále kontrolujeme zprávy a e-maily, posloucháme hudbu nebo podcasty; telefon se pro nás stal kalendářem, bankomatem, knihovnou, navigací a zábavním parkem v jednom. A to jsem ještě zapomněla zmínit vyřizování pracovních úkolů a čas strávený na sociálních sítích.

Naučily se to děti od nás nebo my od nich?

A děti jsou na tom podobně. Nám tvrdí, že si hledají info do školy a s kamarády řeší domácí úkoly. Když je tedy zrovna nenachytáme, jak hrají zakázané hry. Stejně je to proti přírodě: děti sedí doma, na lince několik kamarádů a kecají… Proč nevyrazí na hřiště a nepovídají si osobně? Ale tyhle myšlenky mě napadají jen proto, že nemám telefon. A ejhle, dobrala jsem se prvního zajímavého zjištění – bez telefonu mohu svobodně myslet!

Nedivím se, že mnoho z nás považuje mobilní telefon za společníka. Nudíme se? Jsme smutní? Stačí pár kliknutí a máme před sebou nekonečný proud videí, článků a obrázků. Telefon nám dává pocit, že jsme neustále spojeni se světem, že nic nepropásneme. Jenže právě v tom je ukrytá past, kterou jsme nalíčili sami na sebe. Čím více času trávíme s telefonem, tím méně ho věnujeme lidem kolem sebe. A tady jsem došla k druhému závažnému zjištění: měníme vlastní životy za digitální pozlátko.

Nezbavujeme se vlastního života příliš snadno?

S mobilem v ruce nám totiž utíkají minuty a hodiny vlastního času, aniž bychom si to uvědomovali. A přitom jsme ho mohli strávit prospěšnějším způsobem. Třeba právě s rodinou. Mnohokrát sedíme u stolu, ale místo rozhovoru sledujeme display. Kolikrát jsme raději ponořeni do virtuální reality než do té skutečné.

Telefon si nás vychoval, abychom byli dostupní všem; jen ne těm, kteří sedí vedle nás. Co se to s námi vlastně stalo? Proč se z přístroje, který měl být naším pomocníkem, stal vládce našich dní? A hlavně, je nějaká cesta ven z tohoto začarovaného kruhu?

V sobotu jsme vyrazili na výlet na loďce, abychom ještě urvali pár posledních slunečních paprsků. Plán byl jasný: doplout k babičce na oběd a zase na lodi zpátky. Já jsem byla bez telefonu, ale jak zařídit, aby ho i děti nechaly doma, jsem nevěděla. Ale tušila jsem, že do něj budou zírat celou cestu a nevšimnou si ani vody, ani krásné podzimní krajiny.

Loď plná smíchu

Na lodi jsme strávili celkem čtyři hodiny: dvě tam, dvě zpátky. A protože jsem byla bez telefonu, stalo se cosi nevídaného: dokázala jsem zahájit komunikaci s vlastní rodinou. Vyprávěli jsme si, smáli se, zpívali z plných plic, až jsme k babičce dorazili celí ochraptělí. A zpáteční cesta byla ještě lepší. Motor jsme vypnuli, děti pod vedením manžela zkoušely veslovat. A na mobily, které měly schované v kapsách, si ani nevzpomněly.

Znovuobjevení vlastní rodiny

A já? Já jsem konečně poznala skutečnou tvář své vlastní rodiny. Jsou to fajn lidé. Doufám, že je napadla stejná myšlenka také o mně – i když ji nahlas nevyslovili. A tak možná ani vy neprohloupíte, když zkusíte občas podobný krok: odložit telefon a znovu objevit vlastní rodinu. Zjistíte totiž, že ty vaše praštěné dospívající děti a bručoun manžel jsou skvělí parťáci. A taky lidé… A skutečný signál se chytá mezi lidmi, ne mezi anténami!