Tohle byl zlatý hřeb televizního večera za socialismu. Dnešní mládež u něj nevydrží ani 5 minut
Píše se rok 1964, Vladimír Dvořák sedí v legendárním klubu Olympia v Paříži a sleduje program, který ho úplně okouzlí. První polovina večera nabídne divokou směsici zpěváků, tanečníků a artistů, pak přijde přestávka a celá druhá hodina patří jedinému umělci. Dvořák si už v tu chvíli uvědomoval, že něco takového v československé televizi chybí.
Jenže od nápadu k realizaci vedla dlouhá cesta. Dvořák se svým projektem obcházel televizní šéfy celých sedm let, než konečně dostal šanci. A to až ve chvíli, kdy se sám stal šéfem Hlavní redakce zábavných pořadů. Jeho původní název TV Varieté musel kvůli normalizačním úředníkům rychle přejmenovat na českojazyčné Televarieté.

Kde natáčet, když vás nikdo nechce?
Eva Münzová, vedoucí výrobního štábu, zažívala pěkné trápení. Po celé Praze marně sháněla divadlo s dostatečně velkým jevištěm a ochotným vedením, které by štáb vůbec pustilo za práh. Nakonec musela až do Mělníka, kde v roce 1971 vznikl vůbec první díl budoucí legendy.
Brzy se ukázalo, že experiment s number-girls, tedy s děvčaty, která nosila cedulky s názvy čísel, není úplně ono. Po přestěhování do Kutné Hory převzaly tuhle úlohu televizní hlasatelky. Vladimír Dvořák později s pobaveným úsměvem vzpomínal, že všechny to braly jako skvělou příležitost konečně ukázat celou svou postavu, protože v běžném vysílání diváci viděli jen jejich obličeje nad studiovým stolkem.
Když se zdálo, že je konec
Po pěti letech existence se ale zdálo, že pořad skončí. Československá zábavní scéna jednoduše neměla tolik hvězd, aby dokázala pořad dlouhodobě utáhnout. Situaci ještě zhoršoval příchod konkurence, východoněmeckého Ein Kessel Buntes, na který soudruzi z NDR rozhodně nešetřili peníze. Vedle tohoto třpytivého spektáklu vypadalo Televarieté jako chudý příbuzný.

Šéfredaktor Jaroslav Homuta už dokonce počítal dny do konce pořadu. Dvacátý pátý díl z roku 1976 měl být definitivní tečkou. Jenže Vladimír Dvořák nebyl typ, který by se vzdával bez boje. Přišel s nápadem, že by se do pořadu měl přidat humor.
Dvořák vsadil na zakázanou herečku
Dvořák potřeboval partnerku, která by zvládla jeho konverzační styl a nebála se improvizace. Volba padla na Jiřinu Bohdalovou, což byla v té době dost riskantní sázka. Bohdalová totiž byla kvůli hlavní roli ve filmu „Ucho“ na černé listině a nabídek moc nedostávala. Za možnost vrátit se na obrazovky byla víc než vděčná.
Rok 1977 přinesl v šestadvacátém díle návrat této dvojice na televizní scénu. Natáčení se přestěhovalo do Hudebního divadla v Karlíně a pořad dostal úplně novou tvář. Po známé orchestrální znělce následoval několikaminutový rozhovor moderátorů a pak přišlo první číslo.
Improvizace? Kdepak, byla to dřina!
Dvořák si zapamatoval moudrý výrok dirigenta Vladimíra Spivakova: „Je nutné usilovnou prací vygumovat jakékoliv stopy práce.“ A přesně tohle dokázal na jevišti předvést. Konverzace s Bohdalovou působila jako naprostá improvizace plná spontánního špičkování, přitom byla každá věta pečlivě napsaná a mnohokrát vyzkoušená.
Během večera se vystřídalo zhruba deset umělců, zpěváci, tanečníci, kouzelníci i artisté. Mezi jejich vystoupeními Dvořák s Bohdalovou předváděli komediální scénky nebo jen vtipně komentovali dění. Postupně se jim dařilo získávat hvězdy z celého světa, třeba i ze Západního Německa, Francie nebo Itálie.
Vtipkování na hraně povolených témat
S rostoucí popularitou pořadu si Dvořák troufal na stále víc. Do svých textů začal šikovně propašovávat narážky na vládnoucí režim. Zpočátku opatrně, ale koncem osmdesátých let už docela odvážně. Když Bohdalová prohlásila: „A mně se to náhodou líbí, já mám tajemství ráda,“ Dvořák odpověděl: „Tak to pozor, to je velikej rozdíl. Tajemství je něco, co dohromady nikdo neví. Tabu je něco, co vědí všichni, ale nesmí se o tom mluvit.“
Publikum tyto narážky dokonale chápalo a odměňovalo je bouřlivým potleskem. Divákům se líbily i vtipné poznámky o neschopných ředitelích nebo tristních veřejných službách
Pořad si rádo pustí i současné publikum, protože nám i dnes vykouzlí úsměv na tváři.
Zdroje: csfd.cz, kinotip2.cz, cs.wikipedia.org