Zvyk ze socialismu, který jsme si přenesli až do dneška. Podle psychologů nám komplikuje život

Někdy stačí jít na návštěvu k babičce nebo rodičům, abyste pochopili, jak tenhle fenomén vznikl. Otevřete dveře do skříně, zaboříte se mezi tuny věcí a najednou si vzpomenete na všechny ty chvíle, kdy jste tam něco „jen na chvíli“ odložili. A pak se toho už jen těžko zbavujete. Zvyk, který si pamatujete ještě od dětství, se někdy proměnil v něco, co vám teď doma zabírá víc místa než sama vzpomínka na minulost.

Pamatuju si, jak moje maminka odmítala vyhodit i starý rozbitý budík, protože prý „ještě může někomu posloužit“. Ten budík už nikdy nikomu neukázal čas, ani na něj nikdo neměl žádné vzpomínky, ale pořád tam stál u zaprášených knížek. Mnozí z nás si pamatují, že doma bylo všechno „na něco dobré“, a že na to prostě nikdy nebyla vhodná chvíle, něco vyhazovat, protože co když se to ještě jednou bude hodit? Tenhle pocit jistoty a připravenosti na budoucnost nás doprovází dodnes, i když žijeme v úplně jiné době.

To se bude ještě hodit

Ano, sbírání věcí a nevyhazování starých předmětů může člověku někdy připadat jako rozumné. Když něco jednou koupíte, cítíte, že je škoda to jen tak vyhodit. Často si to spojíte s úsporou, praktičností nebo vlastně i s péčí o věci, které jste si dříve koupili za své peníze. Jenže výsledkem je často hromada předmětů, které se jen hromadí a zbytečně zabírají prostor.

V psychologii to nazývají „hoarding“, nebo kompulzivní hromadění. Je to chování, které přesahuje běžnou touhu mít doma pár sentimentálních drobností. Souvisí to s emocionálními vazbami na věci a s pocitem, že když něco vyhodíte, ztratíte vzpomínku, kontrolu nebo bezpečí. A tak nevhodíte vůbec nic a ve finále často žijete, jak na smeťáku. Věda nám dokonce ukázala, že tito lidé s tendencí hromadit, často zažívají při pokusu něco vyhodit silnou emoční reakci. Spojují si totiž věci s konkrétními vzpomínkami nebo momenty života, které nechtějí opustit.

Však to nevadí, stále mám kudy projít

Většinou je to sentimentální připoutání k věcem, které nám brání, abychom se těch přebytečných zbavili. I věci, které nefungují, nejsou použitelné, nebo jsou prakticky bezcenné, mohou být pro někoho emocionálně hodnotné natolik, že je považují za součást své identity. Může jít ale i o věci, které jsou úplně nové, často ještě nerozbalené a nikdy použité. Tato vazba přitom často není snadno vysvětlitelná jiným lidem. Pro vlastníka se ty předměty často stávají jakýmsi kotvou minulých událostí nebo jistoty.

Samozřejmě jsou rozdíly mezi tím, když někdo shromažďuje desky, knihy nebo hračky a mezi patologickým hoardingem, kde je situace už natolik vážná, že se nemůže například hnout ani ve svém obýváku. Nebo, kdy vám to brání v osobním životě. Ale u většiny z nás se ukazuje, že máme problém rozhodnout se vyhodit věci, které vlastně nepotřebujeme. Naše domovy se běžně plní postupně a každá snaha o úklid bývá jen dočasná, protože se věci opět vracejí zpět k hromadění.

Někdy je méně více

Jedním z největších problémů tohoto chování je, že zvyk se šíří generacemi. Když jste vyrůstali v domácnosti, kde se těžko něco vyhazovalo, je vysoká pravděpodobnost, že jste si přesně tenhle přístup osvojili, aniž byste si toho byli vědomi. A pak, když sami zařizujete svůj životní prostor, přijde vám normální nechávat staré věci „na později“, ukládat je do krabic nebo schovávat do sklepa, protože co když se to ještě bude hodit?

Není to totiž jen o věcech samotných, ale o pocitu, že pokud to máte u sebe, máte i jistotu. Je to běžné nejen u lidí s klinickou poruchou hromadění, ale i u běžných spotřebitelů, kteří si oblíbili shromažďování jako součást svého každodenního života. I takové nakupování věcí do zásoby, může být formou hromadění.

Máte doma toaletní papír na 5 let dopředu, protože jste ho jednou zastihli ve slevě? Nebo protože máte pocit, že jednou by mohl být nedostupný? Máte pravděpodobné lehkou poruchu hromadění. Výzkum dnes jasně dokazuje, že když se zbavíte přebytečných věcí, nebo těch, které jste za poslední dva roky nepoužili ani jednou, budete šťastnější. Říká se tomu minimalizmus a ten vám pomáhá udržovat si v životě pořádek a klid.

Zdroje: health.harvard.edu, psychiatriepropraxi.cz, wikipedia.cz, rozhlas.cz