Američané se u nich ošívají, Češi je milují. Těchto 6 filmů považují v USA za odporné

Filmy si často idealizujeme jako univerzální jazyk, kterému má rozumět každý. Jenže realita je jiná. Každý snímek vyrůstá z konkrétní kultury, doby a zkušenosti. A pokud v tomhle kontextu divák není takříkajíc doma, může mu uniknout pointa, humor i smysl celého vyprávění. Proto existují filmy, které Češi milují, zatímco Američané nad nimi kroutí hlavou.

To, co jedni berou jako trefnou satiru nebo ironický obraz reality, může druhým připadat naprosto nepochopitelné. Česká kinematografie sází na trapnost, nepohodlí a morální šedé zóny způsobem, který domácí publikum chápe, ale pro diváky bez našeho kulturního klíče může být matoucí.

Čechy milovaný buran

V žádném jiném českém filmu se neoslavuje buranství tak otevřeně a zároveň tak ironicky. Postava Bohuše Stejskala je pro české publikum symbolem porevolučních devadesátek, kdy se peníze objevily dřív než vkus, morálka nebo sebereflexe. Americký divák by v Dědictví viděl hlavně sled vulgarit, alkoholismu a lidské malosti, které nejsou nijak potrestány ani vysvětleny. Humor založený na trapnosti a děj, který postrádá jakýkoliv vývoj postav je něco, co americká kultura snáší velmi špatně. Češi v tom naopak vidí krutě přesné zrcadlo své vlastní společnosti a nadsázku, a právě proto se tak smějí.

Troškův trojitý zásah

Z pohledu Čechů jde o nevinnou venkovskou komedii, která zlidověla natolik, že její hlášky žijí vlastním životem. Z pohledu Američanů by šlo o hlučný, chaotický film plný křiku a postav, které se chovají nepochopitelně a často i nevkusně. Humor je výhradně fyzický: založený na řevu a konfliktech, a pojďme si říct, že děj také není zrovna nejhlubší. Slunce, seno, jahody se navíc nezastavilo u jednoho dílu, ale Troška nás obdaroval hned dvěma dalšími pokračováními, ve kterých se objevuje fyzické násilí a explicitní nahota. Co dodat, Američanovi z toho musí jít hlava kolem…

Zlehčování návykových látek?

Na první pohled se může zdát, že jde o nejméně problematický titul v celém výběru. Jenže právě tady se ukazuje zásadní kulturní rozdíl. Americké publikum je zvyklé, že filmy mají směr, vývoj a alespoň náznak naděje. Samotáři nic takového nenabízejí, právě naopak. Postavy bloumají, mluví, přešlapují na místě a jejich existenciální krize nemá řešení. Pro Čechy jsou Samotáři autentickou výpovědí o těžkosti bytí, pro Američany nejspíš frustrující sled rozhovorů bez cíle, s vtípky, které mohou jen těžko pochopit.

Oslava braku

Tady už se dostáváme do oblasti, kterou by mnoho amerických diváků označilo rovnou za bizarní. Krvavý román si vědomě hraje s estetikou braku, kýče, laciných hororových motivů a schválně přepálené ošklivosti. Krev, pot, špína a teatrální herectví vytvářejí film, který je spíš pro fajnšmejkry ze sekce otrlého diváka než obyčejné publikum, a to i v českém diváckém rybníku, natož za velkou louží.

Švankmajerův dvojitý zásah

Filmy Jana Švankmajera jsou samostatnou kapitolou české kinematografie a zároveň noční můrou pro publikum, které očekává jasná pravidla vyprávění nebo třeba nedejbože pozitivní dojem z filmového zážitku. Spiklenci slasti pracují s fetišem, tělem, hmotou a intimitou způsobem, který je záměrně neerotický a velmi zneklidňující. Nevábné jídlo, latex a různé mechanické objekty nahrazují dialogy i emoce u lidí, a vše je explicitní až za hranu. Zatímco v USA by byl film nejspíš vymazán z archivu a televizních vysílání, čeští diváci v něm vidí metaforu skrytých lidských tužeb.

A pokud existuje film, který dokonale shrnuje českou toleranci k nepohodlí, pak je to Švankmajerova Alenka. Rozřezané panenky, vycpaná zvířata, špína, děs a dětská fantazie proměňují zdánlivou pohádku v naprosto šílený horor. Americké publikum je zvyklé chránit dětství jako bezpečný prostor, zatímco Něco z Alenky ukazuje dětské sny jako naprosto příšerné zážitky a velmi ochotně jde až za hranu únosnosti.

Češi jsou zvyklí smát se trapnosti, dívat se na znepokojivé, leč autentické scény i amorálnost a cení otevřený prostor k otázkám, které si musí každý divák zodpovědět sám. A byť to mnohdy za oceánem nechápou, je to jeden z důkazů, že český film má vlastní, nezaměnitelný jazyk.

Zdroje: ceskatelevize.cz, idnes.cz, csfd.cz