Před chvílí bylo zvoleno nejhorší nářečí Česka. Přestože s ním denně mluví víc než 600 tisíc Čechů

Na Redditu se před chvílí rozjela vášnivá diskuze zaměřená na česká nářečí. Zahraniční uživatelé v ní hodnotili české dialekty na základě toho, jak působí na jejich uši, jak jim zní. Jeden konkrétní region dostal nálepku „nejhorší“. Prý zní nejtvrději a nejméně příjemně ze všech. 

Místním se ale takový verdikt nelíbí. Tvrdí, že jejich řeč není nejhorší, ale nejupřímnější a nejautentičtější.

Proč zní místní naštvaně, i když nejsou?

„Copa chceš?“ štěkne na vás paní za pultem. Tón má takový, že byste nejraději vzali nohy na ramena a utekli. Přitom se jen zeptala, co si přejete. Tamní obyvatelé mluví způsobem, který ostatní často vyhodnotí jako útočný nebo nepřátelský.

Problém není tak úplně v tom, co říkají, spíše jak to říkají. Místní intonace dokáže i nevinnou otázku proměnit v hrozbu. Jako u výslechu si můžete připadat i u otázky: „Kdepa jste byli?“ přestože jde pouze o takovou prkotinou, jakou je vypuštění poslední písmenka. 

Místo copak nebo kdepak to zkratíte na „kdepa“ a „copa“. Jenže právě tohle je jedna z věcí, která cizince překvapila. Možná to však bude tím, že češtině nerozumí tolik jako my.

Město piva a ostrých slov

Oblast, kde se takto mluví, leží v západních Čechách. Prolíná se městem, které celému světu darovalo Pilsner. Zde, kde se každý rok vyrobí miliony hektolitrů zlatavého moku, vzniklo jedno z nejzajímavějších českých nářečí.

Řeč je o plzeňském nářečí a jeho domovině Plzni. Celá plzeňská aglomerace má přes 300 tisíc obyvatel a zejména starší generace mluví tím způsobem, který diskutující v komentářích děsí nejvíce. Proč zrovna tady vznikl tak tvrdě znějící dialekt? Odpověď tkví v historii regionu. Plzeň byla vždycky průmyslovým městem. 

Lidé tady pracovali v železárnách, strojírnách či dolech. A tvrdá práce šla ruku v ruce s tvrdou mluvou. 

Babovo auto a tátovo košile aneb Vítejte v našem čtvrtém největším městě

Plzeňská gramatika umí člověku pořádně zamotat hlavu. Místní skloňování funguje podle vlastních pravidel, která se jinde nepoužívají. Zatímco všude jinde mluví o „klucích“, v Plzni to jsou „klucí“, s důrazným dlouhým „í“ na konci.

A přivlastňovací přídavná jména dostávají v plzeňštině univerzální koncovku „-ovo“. Tátovo košile, babovo auto, Pepovo děti, zkrátka všechno je „ovo“. Pro místní je to logické, pro ostatní často komické. Slovesa se taktéž zkracují, kde se dá. Místo „oni chtějí“ tu uslyšíte „oni chtí“. Místo „umějí“ jenom „umí“. 

Slova zde musí být rychlá, přímá, bez oklik. 

Slova, kterým nerozumí ani Češi

V plzeňštině existují výrazy, které jinde nikdo nezná. Tak třeba „vošouch“ neznačí nadávku, ale bramborák. „Pentilka“ není jinak pojmenovaná lentilka, ale mikrotužka. A „paňár“ je nevychované dítě. Když Plzeňák řekne, že venku „škrejpá“, míní tím, že poprchává. Potřebuje-li „nastevřít“ okno, chce ho pootevřít. A pokud někdo „zíbne“, znamená to, že promrzne. 

Na zahraniční diskuzi na Redditu označili uživatelé plzeňské nářečí za nejdrásavější pro uši. Problém není v bohatosti jazyka, ta je v plzeňštině obrovská. Čistě to jen zahraničním uším nezní dobře a ruku na srdce, problém s plzenštinou mají kolikrát i Pražáci nebo Brňáci. Plzeňáci často působí naštvaně nebo namyšleně, i když jsou veselí a přátelští. Což je nespravedlivé, protože za tím tvrdým tónem se skrývají často velmi upřímní lidé.

Místní se brání

Kritiku svého způsobu mluvení Plzeňáci odmítají. „My jen nechodíme kolem horké kaše,“ říká jedna z místních. „Když si něco myslíme, řekneme to rovnou. Proč kolem toho dělat divadlo?“ Tahle mentalita odráží charakter celého regionu. Plzeň byla odjakživa městem tvrdé práce. Hodně Plzeňáků ale kolikrát ani netuší, jak specificky mluví, dokud neopustí svůj region. 

Zdroje: cs.wikipedia.org, cja.ujc.cas.cz, cs.wikipedia.org