Byla za největší blbku celého Česka. Když otevřela pusu, rozum se vždy schoval, ale přesto ji dodnes milujeme
Nikdy nevypustila chytrou větu. V každé scéně působí lehce zmateně, naivně, téměř dětinsky. A přesto – nebo právě proto – se stala jednou z nejpamátnějších ženských postav české kinematografie. Při premiéře 1. srpna 1978 si okamžitě získala srdce diváků – a dodnes ho neztratila. Ta postava stejně jako její představitelka.
Kdo by si nevzpomněl na tu roztomile přihlouplou blondýnku s věčně zasněným pohledem, která s odzbrojující vážností pronášela věty, nad nimiž zůstával rozum stát? Není se čemu divit, že svého detektivního obdivovatele Nicka okouzlila především svou sličností (a tím, jak báječně umí vinout štrůdl)…
Naivita jako herecké mistrovství
Téměř bychom váhali svěřit jí složitější úkol než zalít květiny. Přitom herecky šlo o dokonale promyšlenou práci: přesný timing, mistrovství pointy, mimické výrazivo, cit pro pauzu a gestikulaci. Vše na svém místě. „Hloupou“ postavu navíc hrála tak, že divák nebyl v pokušení jí pohrdat, ale naopak by se k ní rád přivinul, ochraňoval ji a vše jí trpělivě vysvětloval.
Přestože skvěle vystřihnutá role přinesla její představitelce obrovskou popularitu, znamenala také jisté ohrožení: nálepka naivky bývá velmi trvanlivá, navíc má tendenci ztotožňovat postavu s herečkou i v civilu. To riziko se ukázalo jako reálné. A herečka ho dokázala díky svému talentu zvládnout.

Květuška k zulíbání
Ikonickou roli Květušky přinesla herečce komedie režiséra Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela, která – podobně jako Limonádový Joe – těží z okouzlení literárním a filmovým brakem (Lipský ho sdílel se scenáristou Jiřím Brdečkou). Rozkošné postavě v této detektivní parodii plné gagů, narážek a absurdního humoru, kde jako vnučka profesora botaniky čelí nástrahám masožravé rostliny, předcházely první hereččiny výrazné filmové role; v 70. letech si zahrála naivní dívky ve filmech Ženy v ofsajdu či Tajemství velikého vypravěče.
Do Květušky se ovšem diváci okamžitě zamilovali. I proto, že její „hloupost“ byla nejen roztomilá, ale i svým způsobem přirozená, autentická. V době, kdy český film neměl nouzi o kvalitní komediální herce a herečky, dokázala „Květuška“ najít mezi nimi své originální místo a zazářit díky jemné a lidské poloze humoru.
Za smíchem slzy
Málokdo věděl či tušil, jaké životní peripetie a bolestné příběhy se skrývají v zákulisí a mimo světla kamer. Z komplikovaného prostředí rodiny, kde se herečka 18. dubna 1951 narodila, vedla cesta sladké holčičky do dětského domova (a k drsné šikaně), odkud ji po celý rok vybojovávala zpět babička.
Jako úspěšná absolventka oboru herectví na DAMU působila budoucí představitelka Květušky v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976) a poté v Městských divadlech pražských a v Divadle na Vinohradech. Počet divadelních i televizních rolí rostl stejně jako popularita.
Jako by však její herecká kariéra byla „vyvažována“ osobními úskalími. Manželství s Oldřichem Kaiserem, které trvalo čtvrt století, se rozpadlo. A opět si herečka dokázala zachovat nadhled, sílu, pozitivní životní přístup, charakteristický smích, půvab i úroveň (jistě i díky dceři Karolíně, která je také herečkou). „Na jevišti jsem se smála, a v zákulisí plakala,“ prozradila později herečka v jednom z četných rozhovorů.

Ano, tou roztomile zmatenou Květuškou je samozřejmě…
…herečka desítek výrazných rolí v divadle i televizi, vynikající dabérka a moderátorka, žena s obrovským srdcem. Zní to jako klišé, ale u Nadi Konvalinkové se o klišé nejedná. Její hlas a tvář se staly synonymem laskavosti a pohody až mateřské; ať už v pohádkách nebo v pořadech o vaření.
A i když jí filmová role naivní Květušky přisoudila nálepku „roztomilé blbinky“, ona sama vždy vynikala inteligentní, kultivovanou, empatickou a charismatickou „životní polohou“. Na plátně hlupačka, v životě chytrá a silná osobnost, která dokáže proměnit i naivnost v mistrovskou hereckou disciplínu.
Proč ji těžko kdy přestaneme milovat
Možná proto, že v ní nebylo nikdy nic cynického, dehonestujícího. Její „hloupost“ byla prodchnuta jakousi boží čistotou – takovou, jakou bychom si možná přáli ve světě okolo sebe vidět častěji. Tedy takovou, která se stává ctností, je-li spojena s dobrotou a upřímností.
A tak není divu, že když se dnes reprízuje Adéla ještě nevečeřela, diváci čekají nejen na geniální gagy Lipského a Brdečky, ale i na chvíli, kdy se na plátně objeví ta blondýnka s naivním úsměvem. Ten totiž není ve skutečnosti hloupý, spíše jako by činil člověka lepším…
Zdroje: sever.rozhlas.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org