Autor Večerníčku to měl spočítané. Komunisté ho chtěli zavřít do blázince, ale my jsme to celé roky netušili

Když se na obrazovce objeví jeho pohádky a loutkové adaptace z dílny českého kouzelníka animovaného filmu, většina z nás se nechá s radostí (a nostalgií) unést. Patrně málokdo však ví, že za poetickým světem Jiřího Trnky stál dramatický boj (nejen ve smyslu uměleckém), psychické utrpení a předčasná smrt.

Jiří Tomáš Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni-Petrohradě do rodiny klempíře Rudolfa a švadleny Růženy. Od dětství byl obklopen loutkami, dřevo a řemeslo sehrávaly v jeho rodině důležitou roli. Učitel Josef Skupa ho objevil už na střední škole a doporučil ho na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (UMPRUM), kde pak Jiří studoval v letech 1929–1935.

Po škole nejprve navrhoval kulisy, pracoval v divadelních studiích, vytvořil vlastní loutkové divadlo – nevelké, ale důležité pro formování jeho stylu. Poté se věnoval ilustracím, scénografii, malbě. Velká změna přišla po válce: spolu se skupinou dalších umělců spoluzaložil studio Bratři v triku, které se stalo centrem (a později legendou) české animace. Špalíček (1947), Císařův slavík (1949), Princ Bajaja (1950), Staré pověsti české (1953), Dobrý voják Švejk (1954–1955), Sen noci svatojánské (1959), Ruka (1965)…  A samozřejmě legendární Večerníček Broučci.

Ruka dává varování…

Komunistický režim, který převzal moc v roce 1948, ovlivnil v Československu všechny oblasti kulturního života: umělci čelili cenzuře, přísným ideologickým požadavkům, zákazu „nevyhovujících“ témat. Celou zemi zahalil strach. Trnka se snažil zůstat umělcem „svobodným“; alespoň v míře, jaká byla za daných podmínek možná. Vyhýbal se členství v režimních strukturách jako Státní film. „Kolektiv, to je vaše věc, já jsem…“

Jeho snímek Ruka (1965) se stal symbolem střetu tvůrčí svobody a totalitní moci. V tomto krátkém, tichém snímku jsou básnicky i dramaticky vykresleny rysy režimu: mocná Ruka přichází, vnucuje, hrozí, manipuluje, zastrašuje. Hlavní postava, umělec-harlekýn, se nejprve brání a odmítá, pak je uvězněn, svázán, nucen tvořit sochu Ruky, přičemž jeho odměna se mísí s ponižováním. Snaží se uniknout, ale režim (symbolizovaný právě Rukou) je všude: dokonce když se vrací domů, když se snaží udržet svůj prostor, je nebezpečí blízko. To nemůže dopadnout dobře…

A skutečně nedopadlo. Režim totiž průhlednou kritiku pochopil a bez váhání reagoval. Trnkovo vrcholné filmové dílo bylo okamžitě vystaveno restrikcím. Promítání bylo výrazně omezeno, stejně jako sám Trnka ve své následující tvorbě. Zákazy a izolace vedly k enormnímu psychickému tlaku. „Bojím se, že se z toho opravdu zblázním,“ napsal v jednom z dopisů.

Osud, smutek a ticho

Po Ruce nastaly pro Trnku roky, kdy jeho práce byla stále více sledována a kritizována. Sužovaly ho nemoci, pracovní tempo se zpomalilo. Režim sice v některých případech toleroval jeho tvorbu – protože mu přinášela prestiž, například v podobě ocenění na zahraničních festivalech), ale zároveň ho nenechal volně mluvit. Trnkova volba témat, metafor, často i výtvarných detailů byla pod neustálým drobnohledem.

Jiří Trnka zemřel den před Silvestrem 1969 v Praze ve velmi nízkém věku 57 let. Není doloženo, že by byl internován v psychiatrické léčebně – ale tlak, izolace, zákaz určité tvorby, morální stres a zdravotní stav – to všechno přispělo k tomu, že poslední roky nebyly radostné. Tragédie spočívá v tom, že režim dokázal umlčet hlas, který byl výjimečný – i když nikdy úplně.

Trnkova díla přežila, ale on sám zemřel v atmosféře hlubokého zklamání krátce po invazi vojsk v srpnu 1968, kdy počet sebevražd i psychiatrických hospitalizací celospolečensky vzrostl; a to i u mladších lidí, kterým zásah „spřátelených“ vojsk a představa následného normalizovaného života vzaly nadobro chuť žít.

Vzpomínka a připomínka

Letos probíhá v pražské Galerii Villa Pellé výstava s názvem „Trnka – příběh legendy“. Stojí za návštěvu; nejen proto, že se jedná o první komplexní domácí retrospektivu Trnkova díla od roku 1992.

Výstava připomíná nejen známé ilustrace a filmové i divadelní loutky, ale také méně známé práce: portréty a autoportréty, obrazy krajiny, plastiky, novinové anekdoty.

Výstava, která se snaží propojit Trnkův umělecký svět s životem, ukazuje, jak režim do obojího zasahoval. Zároveň ale připomíná, jak byl Trnka uznávaný: jaké mezinárodní ceny získal a jak silně ovlivnil domácí i světovou kulturu. Připojené filmové projekce, dílny pro děti a interaktivní prvky – to všechno připomíná, že Trnka nebyl jen tvůrcem pohádek, ale komplexním umělcem s mnoha tvářemi.

Proč jsme na ty filmy nezapomněli

• Protože v sobě nesou estetickou hodnotu, ale také univerzální poselství: o svobodě, o odpovědnosti jednotlivce, o síle fantazie proti zastrašování.
• Protože umožnily komunikovat (více či méně skrytě) to, co v režimu nebylo vůbec myslitelné řešit nahlas.
• Protože Trnkův vliv dalece překračuje hranice dětství (jak jednoznačně dokládá i současná výstava).

Když znovu sledujeme staré Trnkovy filmy, přidejme si k nostalgii i radost z malého vítězství umění nad mocí. I když režim usiloval o umlčení tvůrce, jeho dílo po letech žije dál.

A když s potěšením sledujeme letitou pohádku, uctíváme snad nejlépe umění toho, kdo ji stvořil. A v Trnkově případě i jeho odvahu.

Zdroje: seznamzpravy.cz, cs.wikipedia.org, is.muni.cz