Senioři jsou z toho úplně mimo: Obyčejný kus papírku z éry Tuzexu se teď prodává za 1 milion korun

Píše se konec sedmdesátých let a vy stojíte v chodbě, kde visí plastový lustr a ze dveří voní nedělní oběd. V ruce držíte krabici s dárkem, který se tehdy jen tak sehnat nedal. Přitom jste ho pořídili v obchodě, kam se běžně nechodilo. Ne podle oficiálních pravidel. Když ale člověk věděl, jak na to, šlo zařídit ledacos.

Éra socialismu byla érou paradoxů. V televizi běžel pořad s recepty, ale maso bylo na příděl, aut bylo málo, zato seznamy čekatelů nekonečné. A přesto se po městě občas projel někdo v západním voze, v ruce držel igelitku Adidas nebo si doma pouštěl kazety značky Sony. Zboží bylo často oficiálně nedostupné, ale přesto bylo tak nějak na dosah, jen jste museli znát ten správný způsob, jak ho dostat.

Zboží, které se nekupovalo za koruny

Vedle běžných samoobsluh a obchodních domů fungovala místa, kde realita vypadala úplně jinak. Regály byly naplněné kávou, alkoholem, parfémy a elektronikou. Zboží, které jste jinak znali jen z časopisů, tady bylo na dosah ruky. Jenže nebylo pro každého. Platilo se jinak. A nešlo jen o peníze. Jednalo se o podnik zahraničního obchodu, v němž běžné koruny neměly žádnou hodnotu.

Nakupování v tomto obchodě nebylo pro každého. Abyste si mohli odnést něco „exotického“, museli jste znát ty správné lidi nebo být ve správný čas na správném místě. Někdo měl známého na ministerstvu, jiný pracoval v zahraničním obchodu a další měl štěstí, že něco sehnal od veksláků. Zároveň, pokud jste chtěli koupit něco v tomto „speciálním“ obchodě, museli jste mít něco jiného než koruny. Něco, co se nevydávalo u pokladny, ale pod pultem nebo s pomocí známých. Nenápadný papírek, o kterém se šeptalo, ale který znal úplně každý.

Z kapsy do milionové aukce

Tehdy ho lidé strkali do peněženky, skládali do obálek nebo předávali při rodinných oslavách. Měl jasně danou hodnotu, barevné provedení a jednoduchý design. Dnes už se takové papírky běžně nevidí. A přesto jsou stále mezi námi. Ukryté v domácích archivech, krabičkách se suvenýry nebo mezi dokumenty po babičce. Někteří nešťastníci je možná dávno vyhodili, což byla obrovská chyba. Některé z těchto nenápadných relikvií se dnes totiž mohou vyšplhat na takovou hodnotu, o které by tehdejší držitelé ani nesnili.

Řeč je samozřejmě o tuzexových bonech. Lidově se jim říkalo bony, oficiálně šlo o odběrní poukázky, které umožňovaly nakupovat v obchodech Tuzex. Ne všechny dnes mají stejnou cenu. Rozhoduje stáří, stav a hlavně vydání. Ty nejvzácnější pocházejí z konce padesátých let, kdy vznikla první emise. Právě z té doby pochází exemplář, který byl v roce 2022 vydražen za neuvěřitelných 1 050 000 Kč, a některé zdroje dokonce uvádějí částku 1 260 000 Kč. Šlo o padesátihaléřový odběrní poukaz Tuzex z 18. září 1959, extrémně vzácný a výborně zachovaný, který se vůbec poprvé v historii objevil ve veřejné aukci. Jiný kus z roku 1958, se dostal na 960 tisíc korun. Za podobnou částku se prodala i druhá emise z téhož roku.

Poznáte, co držíte v ruce?

Poukázky se vydávaly v různých hodnotách a barvách, od půlbonů po padesátibony. Denně s nimi obchodovalo tisíce lidí, proto jen hrstka přežila v zachovalém stavu, zajímavém pro sběratele. Právě u nich ceny šplhají do nečekaných výšin. Pokud doma objevíte starou obálku s barevným papírkem s nápisem Tuzex, rozhodně ho nevyhazujte a zkuste zjistit jeho současnou hodnotu. Věnujte pozornost datu, sérii a zachovalosti. Jeho hodnotu se vyplatí konzultovat s odborníkem, dobrý bon totiž není jen kousek papíru. Je to symbol doby, kdy se privilegia neměřila jen peněžní hotovostí, ale přístupem do světa zahraničního obchodu, který běžný občan často postrádal. Dnes může být takový bon cennější než kdejaká mince ze zlata.

zdroj: plus.rozhlas.cz, cs.wikipedie.org, TN.cz, novinky.cz