Babička pustila dětem starý večerníček z roku 1957. To, co pak řekly, rodiče úplně odzbrojilo
Sledovat v Google Zprávách
Původně obyčejné nedělní odpoledne se proměnilo v malou bitvu několika generací. Babička sáhla po pohádce, kterou, když byla menší, hltala celá země, a posadila k obrazovce vnoučata odkojená nejnovějšími tablety a ukřičenými youtubery.
Malí diváci se první minuty tvářili nedůvěřivě, pak ještě o poznání nedůvěřivěji, a nakonec po babičce chtěli, ať jim raději pustí něco jiného.
Nedělní hlídání, které se babičce vymklo z rukou
Děcka byla zvyklá na zcela jiný způsob zábavy. Většinou nechyběl rychlý střih, uječené hlasy, spousta barev a komentátor, který vám popisuje úplně všechno, co zrovna vidíte na obraze. Pohádka, po které však sáhla babička, byla dost tichá, malovaná rukou a nikam se tu nespěchalo.
Vnoučata jen zírala. Chvíli vydržela, protože ta postavička byla roztomilá a evidentně hodná. Pak ale začalo vrtění se a pozornost šla rychle stranou. Malí diváci očividně netrpělivě vyhlíželi, kdy už konečně někdo začne mluvit, vysvětlovat, překřikovat se nebo aspoň komicky padat ze skály jako v jejich oblíbených seriálech.
Místo toho na ně z obrazovky dýchl klid, který si jejich generace s pohádkou vůbec nespojuje. Hrdina si vesele hopkal po louce, kýval na kamarády a tu a tam spokojeně zamručel.
„Proč ten panáček nic neříká?“
Nakonec se malí diváci zeptali, proč hlavní postavička pořád jenom mlčí a kdy už začne pořádně mluvit jako v normální pohádce. Řeč byla o Krtkovi, legendárním Krtečkovi, jehož první díl „Jak krtek ke kalhotkám přišel“ spatřil světlo světa už v roce 1957.
Černý drobeček s rudým nosánkem, kterého milují celé generace, si opravdu vystačí jen s pár citoslovci typu „jé“ nebo „ach jo“ a zbytek nechává na obrázcích. Pro děti vychované na dnešním obsahu dokáže být takové ticho dost protivné. To, co jejich prarodičům přišlo kouzelné a uklidňující, si dnešní drobotina překládá jako čistou nudu.
Od klopýtnutí o krtinec ke světové slávě
Příběh Krtečka je přitom rošťácky český. Výtvarník Zdeněk Miler dostal v polovině padesátých let nudné zadání, naučný film o výrobě plátna, přičemž dlouho nemohl nic vymyslet. Inspiraci nakonec našel na procházce přírodou, když cestou klopýtl o čerstvý krtinec. Tak se zrodila postavička, kterou si zamilovaly děti od Kladna až po Tokio.
Úplně první film z roku 1957 byl ještě mluvený a hlas mu propůjčila herečka Viola Zinková, teprve potom se Miler rozhodl nechat hrdinu skoro oněmět. Slovník má od té doby víc než úsporný. Vystačí si s hrstkou slůvek, přičemž ty úplně první mu kupodivu propůjčily samotné Milerovy dcery.
To zdánlivé mlčení je přitom mistrovský tah. Bez jediného přeloženého slůvka mu totiž rozumí dítě v Praze stejně jako v Soulu, a právě díky tomu Krteček obešel půlku planety.
Hrdina, který doslova obletěl Zemi
Z pětiminutové pohádky se nakonec stal celosvětový fenomén. Postavička se postupně dočkala devětačtyřiceti dílů. Hudbu, kterou si dodnes pobrukujeme, k tomuto večerníčku složil především Vadim Petrov.
Krteček se dostal až do vesmíru, a to v doslovném smyslu. Americký astronaut Andrew Feustel, jehož manželka má české předky, vzal plyšového Krtka poprvé na oběžnou dráhu v roce 2011, kdy spolu na raketoplánu Endeavour strávili šestnáct dní.
O sedm let později se figurka vydala nahoru znovu, tentokrát na více než půl roku, a několikrát obletěla naši planetu.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato
Dětem tedy zjevně nevadí samotný příběh, ale to ticho, ve kterém zůstanou tak trochu odkázané samy na sebe. Vyrostly na obsahu, který jim vše přežvýkává, takže klidná malovaná louka pro ně představuje nečekanou práci. Musí totiž samy přemýšlet a vše si domýšlet.
Já si myslím, že když babička vnoučatům pustila večerníček z roku 1957, udělala dobře, vždyť jak nudný by ten svět byl, kdybychom neměli vlastní fantazii. A jak to máte vy? Pouštíte doma svým dětem Krtečka?
Zdroje: cs.wikipedia.org, cesky.radio.cz, denik.cz
