Lidé narození před rokem 1965 mají jednu zásadní psychickou výhodu. Dnes je velmi vzácná

Když se dnes mluví o „psychické výbavě“, většinou to sklouzne k debatám o tom, že dřív byli lidé tvrdší. Že dnešní generace je rozmazlená. Že za všechno může internet. Jenže realita bývá mnohem prozaičtější a často i nepříjemnější: některé schopnosti zkrátka mizí proto, že je už běžný život netrénuje. Přitom za to vůbec nemusí nést zodpovědnost děti.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Většina věcí je okamžitá. Zábava na dosah každé ruky, kdykoliv a kdekoliv. Nákup do druhého dne. Odpověď během pár vteřin. Nuda se považuje za problém a nemoc. Na to si člověk zvykne ani neví jak. Ne proto, že by byl slabý, ale protože mozek miluje pohodlí. A když mu ho svět nabídne, vezme si ho.

Je dobré občas vystoupit z komfortní zóny

Jenže v tomhle komfortu je skrytý háček. Když všechno přichází hned, přestaneme být zvyklí čekat. Když se nepohodlí dá obejít, přestaneme mít potřebu ho snášet. A když se dá každá drobná nepříjemnost přerušit zábavou, vytváří se návyk, který je nenápadný, ale silný: utíkat před nepříjemnými pocity.

V psychologii pro to máme slovo resilience, což je v překladu odolnost. Je to vlastně taková mentální houževnatost. Pomáhá nám vzdorovat nepřízni osudu a zvládat krizové situace, také překonávat stres a neztrácet motivaci ani tehdy, když okolnosti nejsou na naší straně. Pokud máte mentální odolnost, tak se dokážete zvednout po neúspěchu, držíte se cíle, zachováváte si optimismus a dokážete nacházet smysl bytí i v těžkých chvílích. Resilience se popisuje i jako schopnost dívat se skutečnosti do očí a neutíkat před problémy. U někoho je výraznější, u jiného slabší a zároveň se může v průběhu života měnit.

Děti dnes nejsou horší, nebo lepší, jen je jiná doba

A právě tady se dostáváme k něčemu, co lidé narození před rokem 1965 často trénovali podvědomě. Ne proto, že by byli lepší, ale protože si to tehdejší svět žádal. Věci nebyly hned, muselo se na ně čekat a pro spoustu z nich i tvrdě dřít. I taková samozřejmě věc jako poslat někomu zprávu tehdy zabrala spoustu času. Proto si děti téhle generace budovaly schopnost přežít nepohodlí bez toho, aby okamžitě hledaly únik.

Tou zásadní výhodou, kterou mají děti narozené před rokem 1965, je schopnost odloženého uspokojení.

To je ta dovednost, kdy člověk umí čekat, vydržet bez okamžité odměny a pracovat s vidinou výsledku, který je někdy skoro až v nedohlednu. V psychologii se jí říká i kontrola impulsů, sebekontrola nebo vůle. V ekonomii ji známe pod pojmem „nízká časová preference“ – tedy schopnost upřednostnit budoucí užitek před rychlou, menší odměnou. Právě proto se tahle schopnost tolik pojí s úspěchem v životě. Nemusíme nějak zdlouhavě hledat argumenty. Stačí si něco přečíst o experimentu Waltera Mischela. Zjednodušeně dokázal, že děti, které umí počkat na odměnu obecně lépe dosahují těžších cílů a mají větší motivaci něco dělat.

Nedokážete čekat? Rychlé stimuly vám brání žít

U těch z nás, kterým schopnost odloženého uspokojení chybí, se naopak často objevuje potřeba rychlé odměny. A to se v dnešním světě krmí snadno. Stačí chvilka nejistoty, nepohody nebo nudy a je tu jednoduchá cesta ven: scrollování nebo jiná instantní „odměna“.

Tohle ale není jen otázka charakteru, jak si asi mnozí z nás myslí. Je to praktická schopnost, na které je potřeba pracovat. Dnes víc než kdy jindy. Je to totiž těžší, než kdy dřív a zároveň zasahuje do našich životů víc, než si myslíme. Třeba do toho, jak zacházíme s penězi.

Psycholog Jan Urban říká, že finanční rozhodování zdaleka není jen racionální počítání. Konec konců tohle vám řekne každý ekonom. Ekonomika se neřídí racionalitou, ale emocemi. Emoce jsou přítomné téměř v každém rozhodnutí a jejich vliv bývá často silnější než logiky. Navíc si to často uvědomíme až zpětně. Typickým spouštěčem pro naše emotivní chování může být radost a euforie, která zvyšuje chuť nakupovat, nebo strach z promeškání, který urychluje rozhodování a oslabuje racionalitu. Stejně tak funguje nuda jako potřeba stimulace – člověk nakupuje jen proto, aby se něco dělo.

Když se finance promítnou do života

To stejné platí i pro investování. Tam se projevuje neschopnost čekat jako chamtivost a gamblerství. To prostě jen tak věříte, že něco dobře dopadne, s vidinou obrovského zisku. Kdo umí čekat, snáší i období, kdy se „nic neděje“. Neztrácí nervy, když trh kolísá. Nepotřebuje okamžitou odměnu, protože má nastavený horizont. Vydrží nepohodlí, a to je v investování často důležitější než jakýkoli chytrý tip.

A co platí pro investování platí i pro život samotný. Když totiž člověk neoplývá schopností čekat, pak v podstatě nemůže dosáhnout ničeho, protože většina věcí musí dozrát. Pokud tuhle schopnost nemáte, trénujte ji. Stačí se přistihnout pokaždé, když se trochu nudíte a už saháte po telefonu. Vezměte svůj telefon a zavřete ho na 30 minut do jiné místnosti.