Měla to být krásná česká pohádka. Místo toho se pařez změnil v monstrum a Žilková v matku hrůzy

„Mami, já už nechci do sklepa.“ „Bojím se dřeva.“ „Můžu spát s rozsvícenou lampičkou?“ Takové věty se ozývaly ze spousty dětských pokojů celé České republiky po zhlédnutí tohoto filmu. Rodiče nevěděli proč, dokud si pohádku nepustili také.

Bylo mi deset a byla jsem u babičky na prázdninách, když mi řekla, že si dáme pohádku. Zapnula televizi a dodala, že tohle znám z knížky, kterou mi četli. Sedla jsem si s kakaem na gauč a těšila se na to, co uvidím. Začátek je docela v pohodě. Vidíme tam manžele, kteří nemohou mít děti.

Rok 2000 přinesl do českých kin filmovou verzi příběhu od Karla Jaromíra Erbena, což už nás předem mohlo napadnout, že to moc pohádkové nebude. 

Pohádka neměla daleko k hororu

Erbenovu pohádku znalo skoro každé dítě. Příběh o bezdětných lidech a kusu dřeva, který ožije a začne všechno požírat. V knize to působilo jako mravní ponaučení, jako varování, co se stane, když člověk po něčem touží příliš moc. Ale Švankmajerova verze byla o poznání drsnější. 

Na jeho obranu je nutné podotknout, že film nebyl primárně určený dětem. Vznikl především jako dílo pro dospělé publikum. Jenže pak se objevil v televizi a rodiče si řekli, že to je založené na pohádce, tak proč to nepustit svým dětem. 

Pařez se proměnil v monstrum

Švankmajer je uznávaný tvůrce animovaných filmů a surrealismu. Jeho osobitý styl je plný bizarních prvků a zneklidňujících detailů, přičemž tady to všechno využil naplno. Začátek je klidný, manželé Horákovi nemohou mít potomka, tak Karel Boženě přinese pařez, který si jeho žena oblíbí. Jak už asi tušíte, dřevo ožije. 

Jenže místo rozkošného miminka se z toho stává nenasytná nestvůra, která začne polykat všechno živé v okolí. První padne domácí kočka, pak zmizí listonoš. Později sociální pracovnice a takhle to pokračuje dále a dále, protože mimino nemá nikdy dost. 

Seděla jsem před tou televizí jako přikovaná. Měla jsem strach a chtěla jsem to vypnout. Zároveň jsem ale musela vidět, jak to skončí. A pak přišla scéna, kdy stará bába s motykou sestupuje do sklepa. Dodnes cítím ten sevřený žaludek, když si na to vzpomenu.

Kdo to viděl, nikdy na to nezapomněl

Nejsem v tom sama. Zkuste se dnes zeptat lidí kolem třicítky nebo čtyřicítky, jestli znají Otesánka. Polovina z nich ztuhne a řekne něco jako, že jo, že to bohužel viděli. A lidé v internetových diskuzích také souhlasí. 

Byla to filozofická úvaha o moderní společnosti, o konzumu, o chorobném vztahu k mateřství. Samotný režisér film popsal jako dílo o iracionální části života, kterou společnost vytěsnila na okraj. To je sice hezká myšlenka, ale malé dítě ji samozřejmě nepochopí. Ono vidí jen to monstrum požírající lidi.

Žilková jako šílená matka

Veronika Žilková jako Božena předvedla skvělý a dostatečně děsivý výkon. Jan Hartl před kamerou stanul jako zoufalý Karel, kterému se hroutí život před očima. Jaroslava Kretschmerová tu byla sousedkou tušící problém a malá Kristína Adamcová se ukázala jako Alžbětka, jediná postava znající skutečný příběh z knížky.

Alžbětka byla pro děti před obrazovkou jedinou postavou, se kterou se mohly ztotožnit. Vždyť ona také četla tu pohádku v knížce, také věděla, jak to musí skončit. Zoufale se snažila zachránit Otesánka, varovala ho, krmila ho, schovávala motyku před správcovou. 

A vůbec k ničemu to nebylo. Tahle bezmoc byla možná horší než všechny děsivé scény dohromady. Sledovat, jak někdo zná přesný konec příběhu, a přesto mu nemůže zabránit.

Ne každá pohádka je pro děti

Film se stal varováním. Ne tím, které Švankmajer zamýšlel, tedy o konzumní společnosti požírající samu sebe. Stal se varováním pro rodiče. Jen proto, že něco vychází z dětské knížky, ještě to neznamená, že je to pro děti. Dnešní rodiče si naštěstí dávají větší pozor, co pustí dětem v televizi. 

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, filmovyprehled.cz