Film, kterého se před rokem 1989 báli i komunisté. Dnes je pro každého Čecha mistrovské dílo

Někdy stačí nevhodný scénář a film má zaděláno na potíže. Tenhle film vznikl narychlo jako varování před příchodem komunistů. I tak se do kin dostat nestihl.

Komunistický režim, jak všichni dobře víme, nebyl nakloněn otevřeně hovořícím filmům. U kontroverzních filmů jste se možná v kině smáli, doma jste si pak ale raději nechali svoje dojmy pro sebe. Některé snímky, ale neměly takové štěstí, aby se dostaly do běžné distribuce. Často na první pohled působily jako obyčejná tragikomedie. Jenže jakmile to moc připomínalo výsměch režimu nebo ukazování reality, tak už byl malér.

Když se snímek nehodí „do krámu“

Film, o kterém budu mluvit, vznikal v létě 1969 ve zběsilém tempu, během pár týdnů. Tvůrci totiž věděli, co přichází a chtěli to stihnout ještě předtím, než se celé Československo úplně promění. Snímek měl navíc lidi varovat, co nás pravděpodobně čeká. Inspiraci čerpal z doby před rokem 1968, která nebyla o tolik jiná.

Když byl hotový a připravený jít ke schválení, vyměnilo se vedení ve filmových studiích a s ním přišla i úplně jiná politika. Oficiální vysvětlení, proč snímek nepustit se prý hledalo těžko, v zákulisí ale zaznívalo cosi o tom, že „tohle přece není pravda“ a že se to ve filmu přehání. V podstatě ani žádné velké drama, a i přes to film zkonfiskovali a režiséra Jiřího Menzela připravili o možnost točit další filmy.

Proč to bolelo víc, než by se zdálo

Příběh je zasazený do padesátých let, do prostředí oceláren, kam režim posílal lidi „na převýchovu“. Je to hodně film ze života, nic se nepřehání a snímek ani nesází na žádné příliš dramatické scény. Spíš jde o drobné každodenní situace, které jsou legrační, ale zároveň z nich často běhá mráz po zádech. Muži, kteří ještě nedávno učili, řídili dílny nebo měli malé živnosti, najednou tahají šrot. Vedle nich ženy, které se pokusily utéct za hranice, dřou stejně tvrdě a zároveň jsou neustále někomu na očích. Člověk se možná usměje nad absurditou, jenže jakmile vám dojde, že se v podstatě díváte na hraný dokument, tak vás smích přejde.

Vyprávění vychází z Hrabalových povídek, a právě v tom byl tehdy největší problém. Nešlo o otevřený útok ani o nějaký extrémní odpor. Spíš o drobné situace, které jsou vtipné jen do chvíle, než si uvědomíte, že se opravdu podobné dějí. Funkcionáři v nich mluví naučenými větami a sami jim možná věří. Jenže zatímco oni opakují fráze, někdo jiný kvůli nim skončí u pásu nebo zmizí bez vysvětlení. Film tím nenápadně varuje před tím, jak rychle se dá lidský život přeměnit v pouhé číslo ve spise a jak málo k tomu někdy stačí.

Snímek Skřivánci na niti se dostal do kin až po listopadu 1989. Slavnostní premiéra proběhla na začátku roku 1990 a přišla i satisfakce v podobě velkých ocenění, včetně hlavní ceny na Berlinale. Jenže do té doby už ho mnozí znali jen z vyprávění, protože z trezoru občas, tu a tam něco uniklo.

Když se svoboda přiváže na nit

Název Skřivánci na niti nevznikl žádnou náhodou a dodnes se nad tím mnoha lidí nezamyslí. Skřivan je pták spojený se zpěvem, jarem a svobodou. Skřivánek, je tak každý člověk, kterému režim vzal svobodu a zdrobnělina je také použita záměrně. To že jsou skřivánci „na niti“ je proto, že svobodný skřivánek je připoutaný a lehce ovladatelný. V kontextu filmu je to jasné. Lidé, kteří by normálně žili své obyčejné životy, jsou náhle svázaní pravidly, příkazy a strachem, a přesto se po nich chce, aby byli vděční a pokud možno ještě zpívali radostí.

Název tak symbolizuje křehkost celého příběhu. Zpěv ani humor lidem nezmizel, ale všechno se odehrává pod kontrolou a s vědomím, že stačí jeden špatný krok a kdykoliv někdo může zatahat z nit. Film je možná docela starý, ale jeho poselství zastaralé není. Je to varování i pro dnešní generace, jak snadno se může svoboda změnit v provázek, který někdo utáhne, když se mu to zrovna hodí.

Zdroje: filmovyprehled.cz, art.ceskatelevize.cz, refresher.cz