Naše rodiče to bavilo víc než televize. Pak na to roky sedal prach a dnes to má cenu přes 10 000 Kč

Za časů našich rodičů nebývalo pravidlem, že zapnete televizi a vždycky narazíte na pořad, který vás zaujme. Sledování televize se dříve podobalo strategickému plánování, abyste byli doma a bez neodkladných povinností v době, kdy dávají dlouho očekávaný film. Svým způsobem se to také podobalo tvrdému vyjednávání, zvlášť když na druhém kanálu běžel fotbal, který tatínek nutně potřeboval vidět. A někdy nedávali v televizi vůbec nic zajímavého. To se pak naši rodiče a prarodiče museli zabavit jinak.

Televizní vysílání se v tehdejším Československu spustilo v roce 1953. Po dlouhá léta existoval jenom jeden program, nabídka tak byla omezená nejen časově, ale i obsahově. To si v dobách nejrůznějších streamovacích platforem umí představit jen málokdo. Druhý kanál se objevil až v roce 1970, ačkoli ani v jeho případě se nejednalo o nekonečný přísun zábavy. Přesto se televizor stal fenoménem tehdejší doby. Jako symbol pokroku a moderní doby se stal centrem mnoha domácností po celé zemi, však také přibližoval svět, který se za železnou oponou zdál tak vzdálený. Scházela se okolo něj celá rodina, na vybrané pořady přicházely leckdy i sousedky. Televizor se zkrátka stal společenským pojítkem v dobách, kdy jiné zdroje zábavy byly omezené.

Televize nebyla neomezeným zdrojem zábavy

Jenže ne vždycky běželo v televizi něco, co tehdejší divák ocenil. Televizní estrády, filmy československé produkce, pořady pro děti a mládež měly jistě širokou základnu, když je vám ale sedmnáct, zpravidla už o sledování zábavních pořadů po boku rodičů nestojíte. Daleko zábavnější byly filmy západní produkce, kterých k nám však přes bariéru cenzury přicházelo jen velmi málo. Co tedy dělali naši rodiče v dobách, kdy se jejich životy odehrávaly hlavně mezi čtyřmi stěnami pubertálních pokojů? Kdy jejich svět čítal studium, nějaké koníčky, partu kamarádů a velké sny a plány a do budoucna? Tehdy přišly ke slovu společenské hry.

Nabídka her nebyla tak široká jako dnes

Se společenskými hrami to bylo za socialismu stejné jako s televizním vysíláním. Člověk si rozhodně nemohl vybírat z takové nabídky jako dnes. Přesto na staré hry a hlavolamy dnes vzpomínáme s láskou i my, kdo jsme éru zavřených hranic již nezažili. Pamatujeme si ale na společné zážitky, na smích a teplo domova. Všechny tyhle retro deskové hry a hlavolamy chováme ve velké úctě a kdo doma nějaký originál z dob minulých má, ten jej střeží jako oko v hlavě. Možná právě to z nich dnes dělá cenný artikl, za který jsou sběratelé ochotni zaplatit tisíce korun.

Šroubky a destičky

Snad největším herním fenoménem socialismu je stavebnice Merkur. My jsme takovou hru zdědili po tatínkovi, další sadu nám dokoupil a dodnes si pamatuju, že mě svět šroubků a destiček různých velikostí, tvarů a barev fascinoval. Nebyla jsem manuálně zručná, šroubky jsem byla schopná poztrácet během pár minut, neměla jsem ani trpělivost a také se přiznám, že jsem z obsáhlé knížky návodů často nechápala, co mám vlastně dělat, ale něčím mě Merkur až magicky přitahoval. Ten od mého tatínka je dnes šedesát let starý a před pár lety jej dostal můj syn. Na generaci současných dětí málo dynamická a až moc soustředěná zábava, když ale viděl, s jakou vervou se pouštím do montování jeřábu, neváhal se zapojit. Stavebnici Merkur pořídíte i dnes, stále se vyrábí, ty staré verze seženete na aukčních portálech za nižší tisíce korun.

Je libo zapojit logiku?

Co naopak mého syna velmi baví, je starý dobrý Logik. Jako dítě jsem nebyla dobrá nejen ve stavění Merkuru, ale ani v hádání Logika. Za pandemie covidu jsem věrnou repliku Logiku objevila v supermarketu, koupila ji a od té doby je to naprostý vítěz všech našich stolních her. Princip je jednoduchý, jeden hráč sestaví barevnou kombinaci čtyř nebo pěti kolíčků a druhý hráč hádá, jak jdou barvy za sebou. Děti oceňují hlavně rychlost hry. Přestože je to zábava, u které musíte zapojit mozek, nestihnete se nudit ani unavit. Na čtvrtý pokus je zpravidla vyřešeno. Když chci hru prodloužit, nedávám každou barvu jinou. Děti to trochu zmate a mají pak větší radost, že rozmístění kolíčků uhádly.

Trocha hazardu

Další hrou z retro repertoáru, která zabavila všechny generace, je Čamburína, známá také pod názvem Dej Ber. Součástí hry byly šestiboké dřevěné „káči“, na jejichž stranách byly pokyny typu „ber vše“, „vsaď jeden“ a podobně. Hráči si rozdělili barevná dřevěná kolečka jako žetony, které potom sázeli do společné hromádky. Podle toho, co padlo po roztočení káči, si pak někdo vzal, někdo přidal. Čamburína byla jednoduchá, snadno pochopitelná, a přitom dokázala vyvolat napětí a radost z výhry, nebo naopak zklamání z prohry. A to je asi to, co potřebuje cítit každá mladá generace napříč staletími.

Retro hry mají své kouzlo

V podobném duchu bychom mohli pokračovat dál. Společenské hry minulého režimu stály na jednoduchosti i nápaditosti a byly v podstatě jen moderním zpracováním toho, co znaly už generace předků před námi. Blechy, Člověče, nezlob se, Kloboučku, hop! nebo deskové hry na principu Z pohádky do pohádky bavily děti už dávno předtím, než je výrobní závody minulého století vytvořily. A věřím, že budou bavit i generace, které přijdou po nás. Stejně jako třeba Lego, které se hřeje na výsluní celá desetiletí a které není jenom hračkou pro děti, ale relaxací a odpočinkem i pro dospělé.

Originální Lego mohli naši rodiče zakoupit jen vzácně, zpravidla jen v Tuzexu, pokud se k němu nedostali od někoho na Západě. Většina tehdejších edicí se již nevyrábí a kdo má doma nějakou nerozbalenou limitovanou, nejspíš má doma opravdu hodnotný kousek. Za takové Lego jsou sběratelé ochotni zaplatit tisíce dolarů.

Společenské hry spojují

Zdá se vám to drahé? Za vzácné věci je to adekvátní. Vzácný a drahý je také náš čas, který strávíme s našimi blízkými. Ať už je to hraním her, společným koukáním na televizi nebo procházkou do lesa, nakonec je to to, na co budeme jednou vzpomínat. Dnes máme sice neomezený přístup k zábavě, k nepřebernému množství filmů a seriálů ze všech možných koutů světa. Často ale na ně koukáme sami. Zkuste někdy místo relaxu u televize vytáhnout nějakou stolní hru, stavebnici nebo třeba puzzle, a svolejte rodinu k jinému druhu zábavy. Možná budou zpočátku skepticky remcat, když se ale nechají přesvědčit, určitě strávíte mnohem záživnější večer než u oskarového filmu.