V archivu našli zapomenutý dokument. Ukazuje, co Češi opravdu sledovali po roce 1989

Porozumět minulosti není někdy úplně jednoduché. Může nás totiž velmi překvapit. Mně se to stalo v minulých dnech, kdy jsem nahlédla do Národního filmového archivu, respektive do Filmové ročenky. To, co opanovalo česká kina, podle mě překvapí každého.

V roce, kdy se rozpadala federace, bych čekala, že bude české publikum dychtit po amerických filmech. Jenže omyl, v českých kinech vyhrálo něco zcela jiného. Žádný snímek, který by nám maloval na plátno americký sen. Lidé chtěli katarzi, a tu také dostali.

Jak skvěle zpracovaná satira převálcovala americké blockbustery

Zejména počátek devadesátých let se nesl v popřevratovém duchu. Někteří lidé stále oslavovali svobodu. Jiní pocítili, že ani v demokratické společnosti „nelétají pečení holubi sami přímo do huby.“ Ale všichni si mohli užívat svobody, a to včetně studií a filmové tvorby.

To si uvědomoval i Zdeněk Sirový, a tak přinesl na plátna snímek, proti kterému neobstál ani Arnold Schwarzenegger či roztomilý Macaulay Culkin. Rok 1992 mě prostě hodně překvapil a myslím, že dnes překvapí ještě více lidí.

Podle roku a jména už někteří jistě tuší. Ano jedná se o zfilmování knihy Miloslava Švandrlíka, a to film Černí baroni. Je téměř neuvěřitelné, že na tenhle snímek zamířilo do českých kin 1 631 021 diváků.

Vždyť druhý film v žebříčku – Sám doma zaostával o více jak třetinu, a to i přes to, že vstupenky na americké filmy byly výrazně levnější. Díky tomu se Černým baronům podařilo vydělat neuvěřitelných 29 milionů korun – to byl v kontextu začátku 90. let pořádný balík.

A jak to bylo s těmi cenami vstupenek? Na americké filmy jste běžně koupili lístek za 13 Kč. Za československou produkci jste si však připlatili a lístek stál 18 Kč.

Proč jej tenkrát chtěl vidět každý?

Dnes se na film Černí baroni při „milionté“ repríze díváme stále s pobavením – naposledy běžel film před pár dny na slovenské stanici Joj. Jenže na začátku 90. let šlo o něco úplně jiného. Dnes se na majora Terazskyho díváme jen jako na vtipnou postavičku, ale tehdy šlo o mnohem více. Díky tomuto filmu nebyli lidé jen od minulého režimu oproštěni, ale mohli se mu i zasmát, a to potřebovali diváci nejvíce.

Ano, na jednu stranu stále věřím, že pomocné technické prapory byly v reálu hrozným místem, ale tenhle film jim dokázal dát jinou tvář.

Nevím, jak u vás doma, ale u nás jsou některé hlášky velmi oblíbené a rádi je používáme. „Tohle vím naprosto přesně…“ nás vždy rozesměje.

Legendy však nevznikají bez svých hrdinů

Za úspěchem však nestojí jen skvělý příběh, ale i dokonalé obsazení, kterému jste prostě uvěřili. Ať už to byl Pavel Landovský, Miroslav Donutil, Ondřej Vetchý nebo Jan Kraus – všichni byli evidentně ve své životní formě. I herci, které jsem neměla v jiných filmech ráda, mě tu upřímně pobavili. A podle všeho jsem nebyla jediná.

Aby tato „legenda“ mohla vzniknout, chtělo to lidi, kteří půjdou do rizika. Rok 1992 byl vlastně po rozpadu státního monopolu na filmovou tvorbu restartem. Poprvé se výrazně prosazovali soukromníci.

Film Černí baroni tak byl pro společnost Space Films pořádným riskem. Ten se však naštěstí skvěle vyplatil a umožnil vznik dalších zajímavých filmů, které však už tento úspěch neopakovaly. I když se některé také úspěšně s Hollywoodem praly.

Ostřílená jména a efekty nemusí být všechno

Nález téhle ročenky v Digitální knihovně NFA nám ukazuje něco důležitého. Diváci nepotřebují vždy efekty a gigantické rozpočty. Někdy jim prostě stačí jen dobrý příběh a ten u tohoto filmu dostali. Porazit křivdy totiž může jen jedna věc, a to humor, který může být i v těch nejtemnějších chvílích skvělou zbraní.

Ačkoli ubývá lidí, kteří skutečně chápou smysl tohoto filmu, stále nás v našich obývácích baví. Pro jiné však může být důkazem, že i český film dokázal v minulosti to, co dnes považujeme za nemožné. Prostě převálcoval v českých kinech velkofilmy jako Terminátor nebo Indiana Jones.

Zdroje: digitalniknihovna.cz, csfd.cz, ct24.cz, YouTube