Tři věci, které prarodiče dělají nevědomky. Vnoučata se jim pak začnou vyhýbat

Když jsem byl naposledy u známých na návštěvě, všiml jsem si jedné zvláštní věci. Jejich syn, jinak docela komunikativní kluk, seděl u stolu, odpovídal jednoslovně a po chvíli se zvedl, že si jde „něco zařídit“. A pak zmizel asi na hodinu pryč. Nejdřív jsem si říkal, že má jen špatnou náladu. Jenže pak jsem slyšel, jak se ho babička ptá už potřetí během večera na to samé. A v tu chvíli mi to docvaklo.

Připomnělo mi to film Všichni jsou v pohodě. Možná jste ho viděli. Robert De Niro tam hraje otce, který objíždí své děti a snaží se pochopit, proč s ním vlastně nechtějí trávit čas. On se vlastně docela dost snaží. Ptá se jich na různé věci, aby bylo vidět, že se zajímá a že chce být součástí jejich života. Jenže čím víc se snaží, tím víc se mu vzdalují. To samé se často děje i mezi prarodiči a vnoučaty, ale čím to je a proč se to tedy děje?

Když se někdo neptá na radu, ale dostane ji

První věc, která v tom hraje roli, jsou nevyžádané rady. Ve filmu je několik momentů, kdy otec začne hodnotit rozhodnutí svých dětí. Myslí to dobře, chce jim pomoct, jenže to vyzní úplně jinak. Najednou to nepůsobí jako podpora, ale jako kritika, a zároveň to bere dětem zodpovědnost za jejich vlastní život. A tohle zná asi každý z nás, o to víc pak asi mladší generace.

„Měl bys víc studovat.“ „Já bych si takovou práci nevybral.“ „Za nás to bylo jinak.“ To jsou na první pohled nevinné věty. Jenže když se opakují, začnou člověka unavovat. Postupně se naučí raději nic neříkat, jen aby nemusel poslouchat další radu, o kterou vlastně nestál a ani o ni nepožádal.

Jak si ale uvědomit, kdy to přeháníme? To je jednoduché, zkuste si na chvilku představit, jaké by vám bylo, kdyby stejné otázky vám pokládalo vaše dítě a mělo by k tomu stejný komentář. Pokud vám je to nepříjemné, jsou vysoké šance, že jemu bude také. Někteří z vás by mohli namítnout, že je to něco jiného, protože vy jste rodič, oni jsou děti. Do určité míry je to pravda, ale není to vždy tak jednoduché. Zrovna tak bychom totiž mohli argumentovat tím, že oni jsou člověk stejně jako vy.

Porovnávání jako jádro všech starostí

Druhá věc je srovnávání. Ve filmu je krásně vidět, jak otec podvědomě porovnává své děti mezi sebou. Jeden je úspěšnější, druhý méně, a i když to neřekne napřímo, je to cítit z každé věty. Tohle se děje běžně i v rodinách v reálném životě. „Podívej se na sestřenici.“ „Tvůj bratr už to má vyřešené.“ „On byl v tvém věku jinde.“ Možná to má motivovat, ale ve skutečnosti to spíš bolí. Protože nikdo nechce být ten, kdo je pořád srovnávaný s někým lepším. A když se to opakuje, člověk se těm situacím začne vyhýbat úplně.

Touhle motivací často pak docílíme jen toho, že to daný člověk v dané oblasti vzdá úplně a odnese si z toho klasická paradigmata jako „Nejsem dost chytrý.“ nebo „Nikdy mi nešla matematika.“ Často je to ale úplně jinak. Možná jen potřebujeme jiný přístup. Proto si celý život můžeme nést na prsou tíhu toho, že nejsme dost chytří, a přitom to mnohdy může vycházet jen z nešťastné náhody.

Ptát se a být zvědavý je přirozené

Třetí věc je asi nejzásadnější. Jsou to otázky. Ve filmu je scéna, kdy se otec ptá pořád dokola. Co děláš, jak se máš, co práce, co vztahy. A čím víc se ptá, tím víc druhá strana couvá. Protože to nepůsobí jako zájem, ale spíš jako kontrola. A tohle zná už asi úplně každý z nás bez výjimky. Přijdete na návštěvu a během pár minut máte pocit, že jste u výslechu. Škola, práce, plány, budoucnost a co žena, co děti, a už se prostě vezete. Jedna otázka za druhou.

Nejdřív odpovídáte normálně, pak stručně, a nakonec už jen přemýšlíte, jak z té situace odejít. Nejhorší totiž na tom je kombinace otázky a reakce na vaši odpověď. Když se vás někdo se zájmem zeptá a pak to jízlivě okomentuje, tak je jasné, že se vám nebude příště chtít ani odpovídat.

Většinou si tohle nikdo neuvědomuje. Prarodiče to myslí dobře. Chtějí pomoct, chtějí být v kontaktu, chtějí mít přehled. Jenže forma, jakou to dělají, může způsobit pravý opak. A pak přijde ta klasická věta, kterou slýcháme pořád dokola. „On k nám už skoro nechodí.“ Jenže ono to není ze dne na den. Je to proces, který se skládá z malých momentů, které se postupně nabalují.

Nesouhlasit je vaše právo, stejně jako být jiný

Když jsem od těch známých odcházel, přemýšlel jsem nad tím ještě cestou domů. Kolik takových situací se odehraje úplně zbytečně. Příště, až se ocitnete v debatě se svým synem, dcerou nebo vnoučetem a bude vás něco zajímat, ptejte se věcně a myslete na to, že každý má právo na svůj život a vy s tím nemusíte souhlasit.

Nicméně není dobré se zeptat a pak odpověď odsoudit. Je potřeba k tomu přistupovat tak, že sice nesouhlasíte, ale není to váš život, o kterém můžete rozhodovat.

Zkuste na to říct svůj názor, ale tak, aby bylo jasné, že je to čistě vaše myšlenka a nikomu ji nenutíte. Kdo ví, možná se potom budete divit, jak vaše vztahy s dětmi budou najednou vzkvétat a ony vám začnou vyprávět samy od sebe. Zároveň myslete na to, že chyby dělá každý.

Nastávají ve vaší rodině také takové situace? Nebo máte komunikaci zmáklou na jedničku?

Zdroje: linkabezpeci.cz, iglanc.cz, ctidoma.cz, psychology.org.au