Žena z Moravy vytáhla ze sklepa staré hračky po dětech a odnesla je sběrateli. Málem omdlela z ceny

Stará pravda je, že kdo si hraje, nezlobí. A já přidávám ještě jednu: kdo si hrál před padesáti lety a hračky nevyhodil, ten dnes může mluvit o velkém štěstí. Trh se starožitnostmi totiž neovládají jen mince, zámecký nábytek a šperky.  Zájem sběratelů se upírá i na artikl, který jsme jako děti váleli v blátě a v zápalu hry mu ulamovali kolečka.

Kdysi býval dětský pokoj místem, kde se hračky dědily. Nikdo tehdy neřešil, jestli je hračka „interaktivní“, „edukativní“ nebo jestli má bluetooth. Důležité bylo jediné: že vydržela. Spousta z nich přežila své majitele, několik stěhování i sametovou revoluci. Léta ležely zapomenuté ve sklepích a na půdách a dnes se o ně přetahují sběratelé.

Radost na Moravě: sklep plný pokladů

Staré a starožitné hračky jsou dnes ceněny poměrně vysoko. Jestliže někde doma něco takového máte, je dost pravděpodobné, že se vám tam hromadí docela slušný kapitál. A mohl by vylepšit váš rodinný rozpočet. Posuďte sami: Nedávno prosvištěl internetem příběh starší paní z Moravy, která se pustila do úklidu ve sklepě. Mezi kompoty, starým nářadím a pavučinami narazila na zaprášenou bedýnku. Když odklopila víko, zjistila, že jsou v ní poklady. Ze tmy vykoukly poctivé dřevěné vláčky, několik plechových autíček a pásový buldozer. Hračky po jejích dětech…

Paní chtěla hračky věnovat místní školce, ale syn jí poradil, aby je vyfotila a zkusila nabídnout přes internet sběratelům. Stalo se. Za krátko se jí ozval zájemce, který bez dlouhého smlouvání vyměnil špinavou bedničku za čisté peníze. A paní málem omdlela. Jeden vyklizený regál zaplatil novou pračku, sekačku, a ještě zbylo na vánoční dárky.

Od dřeva k plechu, aneb sběratelské eldorádo

Hračky se původně vyráběly ze dřeva, a byla to poctivá ruční práce. A nejen, že se kupovaly, ale každý zručnější řemeslník uměl vyřezat koníka i s povozem. A děti měly dřevěné káči, kostky, tahací zvířátka, vlakové soupravy. S nástupem metalurgie na přelomu devatenáctého a dvacátého století se na scéně objevily plechové modely všeho, co mělo čtyři kola: od aut a autobusů až po sanitky.

Právě autíčka jsou pro sběratele velkým magnetem. Cenový prim dnes hrají funkční československá vozidla z poloviny dvacátého století. Ať jde o modely na klíček, na setrvačník nebo auta ovládaná pomocí bowdenu.  Autobusy, sanitky, hasičské vozy, montážní auta, tanky, buldozery, domíchávače betonu nebo klasické nákladní Tatry.

Plechové hračky vedou

Pokud máte v krabici zachovalou Škodu trambus v tehdejším populárním provedení dumper, vězte, že její cena se dnes na aukcích běžně pohybuje kolem patnácti tisíc korun. Kdybyste vlastnili starožitné plechové hasičské auto vyrobené v USA, napodobující Marx Siren Fire Chief z let 1920–1940, držíte v ruce hodnotu okolo dvanácti tisíc. Svou cenu mají i plechové drobnosti na klíček: pověstné zobající slepičky, mechanické berušky, skákající žabky nebo lezoucí miminka.

Pak přišly na řadu guma a plast

Ty v dětských pokojích rozpoutaly revoluci. Najednou tu byly bezpečné a omyvatelné hračky do vany, které se nepotopily, kousací kroužky pro nejmenší, a samozřejmě ikonické panenky s ohebnými končetinami. Hračky z tvrdého plastu se zase staly absolutními králi pískovišť. Barevné kyblíčky, bábovičky a robustní náklaďáky dokázaly vzdorovat jak dešti, tak urputným útokům dětských lopatek. Guma a plast byly pro děti požehnáním. Byly lehké, nestudily, nerezavěly, daly se dobře omývat. A na rozdíl od plechu u nich nehrozilo, že se o ně dítě při hře zraní.

Když hračky ožívaly na televizní obrazovce

Při pohledu na ty staré, poctivé kousky mi okamžitě naskočila ještě jedna silná vzpomínka. A to na tehdejší televizní obrazovku. Staré hračky a československý animovaný film jako by k sobě odjakživa patřily. Kdo by neznal Pojarovy roztomilé medvědy z cyklu Potkali se u Kolína, kteří vzešli z klasických plyšáků, nebo Týrlové slavnou Vzpouru hraček, kde hlavní roli sehrály tradiční dřevěné figurky?

Tito tvůrci dokázali obyčejným předmětům z dětských pokojů vdechnout na filmovém pásu nesmrtelnost. I z továren putovaly do obchodů gumové, plastové i dřevěné hračky, které kopírovaly postavičky z Večerníčkových pohádek. Škoda jen, že tyto původní pohádky z obrazovek mizí před náporem zahraniční digitální tvorby. Pro dnešní sběratele jsou tyto filmové a televizní hračky naprostým svatým grálem. Představují totiž hmatatelné propojení s érou, kdy československá animovaná tvorba dobývala celý svět.