Tenhle krýgl byl za Husáka naprostou samozřejmostí. Dnes stojí tolik, že by zaplatil rozjezd vlastní hospody

V něčem se časy vůbec nemění. Takový krýgl, půllitr, tuplák či korbel na pivo se na stolech stále objevují se zlatavým mokem doposud. Jen v minulosti bývaly trochu jiné. Korbely byly velmi zdobné, často s cínovým víčkem. Vyráběly se z keramiky, kovu a ze skla. 

Skleněné krýgle mívají velmi tlusté a těžké sklo, takže s nápojem je unesou jen pořádní chlapáci. A zdatné šenkýřky. Za Husáka už bývaly půllitry většinou jen skleněné a velmi obyčejné. A podobné se používají dodnes. S tím rozdílem, že ty současné jsou nově vyrobené. Když se ale objeví krýgly z totality nebo ještě starší, tak sběratelé zbystří všechny smysly a jdou po stopě. Zachovalé zdobené pivní korbely by dnes možná zaplatily rozjezd hospody.

Já jsem tuhle zažila až neuvěřitelný příběh, který se pivního skla přímo týkal. Anebo, že by se mi to jen zdálo…?

Setkání dvou pivních veteránů

Nedávno jsem se zastavila ve starožitnictví, hledaje nějakou dekorativní drobnost do vitríny. Nic velkého, třeba jen mosazný zvoneček či malou hrací krabičku. A jak jsem tak pomalu procházela mezi regály, zaslechla jsem tichý rozhovor. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Jen zívající majitel za kasou.

Hovor ale neustále pokračoval. Přitom na polici se leskl jen bohatě broušený korbel s cínovým víčkem a cenovkou šest tisíc korun. A vedle něj vedle obyčejný půllitr z osmdesátých let za devět stovek. Nedalo mi to a začala jsem zcela neslušně naslouchat…

Kdo je cennější?

„Tobě se to machruje, když jsi aristokrat. Já jsem byl ale za Husáka na každém stole. Hospoda beze mě? Nemyslitelné,“ ozval se obyčejný skleněný tuplák. Korbel jako by se pousmál. „Hmm, ty jsi takový masový… A já jsem jen pro vyvolené. Moc dobře si pamatuji časy, kdy si elegantní hosté sundávali klobouky a pivo pili tak pomalu, že stihli probrat celé mocnářství.“

A pak, jako kdyby do nich někdo načepoval studenou dvanáctku, se začali překřikovat: „Mě držel v ruce zedník.“ „Mě hostinský.“ „Mě myslivci po honu.“ „Já přežil dvě stěhování a tři manželství.“ „Já monarchii, republiku, válku i socialismus.“ A pak bylo na chvíli ticho.

Filmová rekvizita

Po chvilce se tuplák trochu nesměle zeptal: „Je pravda, že ses objevil i ve filmu?“ Letitý krýgl se zatetelil pýchou. „To víš, že ano. Takových historických filmů a pohádek… Když filmaři potřebují starou hospodu nebo šenk jako z dob dobrého vojáka Švejka, pošlou rekvizitáře pro někoho, jako jsem já. Bez pořádného korbelu by hospodský stůl nestál za nic.“

„Hmm, já měl zase televizní kariéru,“ nenechal se zahanbit tuplák. „Ze mě pil doktor Cvach z Nemocnice na kraji města. V mé době jsme nebyli takoví krasavici, jako jsi ty, ale odsloužili jsme si svoje. Tak vidíš,“ uzavřel korbel. „Jsme filmové hvězdy. A tady o tom nikdo neví.“

Nechceme stát na regále

Já nestačila valit oči, když hovor pokračoval. „Víš, co mě mrzí nejvíc? Že už z nás nikdo nepije.“ povzdechl si korbel. Tuplák zesmutněl: „Přesně. Lidé nás postaví do vitríny, jednou za měsíc z nás otřou prach a tím to končí. A přitom žádný krýgl není stvořený k tomu, aby byl mimo dění. Jsme přece od toho, aby nám po stěnách stékala pěna.“ A pak bylo slyšet jen tichý povzdech…

„Víš,“ usmál se korbel, „my se tady hádáme, a nakonec jsme na tom vlastně stejně.“ „Jak to? Ty stojíš šest tisíc a já sotva pár stovek,“ odvětil tuplák. Krýgl zachrastil víčkem: „Protože skutečnou hodnotu nám neurčuje ta cenovka. Tu nám dal čas.“ Tuplák se zamyslel a tiše odpověděl: „Máš pravdu. Každá doba má své štamgasty a své sklo. A nám se to podařilo všechno přežít.“

Byla to pravda, nebo sen…

V tu chvíli mi jich bylo nějak líto. Ne, že bych si chtěla odnést tyhle dva pivní veterány domů, ale vyndala jsem kapesník a utřela z nich prach. A pak je ještě pohladila po oušku. „Nebojte,“ zašeptala jsem. „Já vám nějakého opravdového pivaře pošlu. Takového, který ví, že pivo chutná nejlépe z půllitrů, které mají svůj vlastní příběh. A ručím vám za to, že vás koupí oba dva.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že vidím úsměv od ucha k uchu. Anebo to možná jen slunce dopadlo na jejich sklo tak, že se na okamžik znovu rozzářilo jako tehdy, když krýgly stály na stole plném přátel, smíchu a poctivě načepovaného piva.

Máte doma také starý krýgl nebo korbel, který už léta čeká na svou druhou šanci? A dali byste si z něj pivo ještě dnes?

Zdroje: SBazar, BeerFactory, ČSFD