Byla nejkrásnější tváří Československa: Vypadala jako Marilyn Monroe, ale její konec byl krutý

Chtěla být učitelkou, nakonec se stala filmovou hvězdou. Uměla zpívat jako anděl a hrát s vášní. Ve třicátých letech jí ležel svět u nohou, po válce jí nezbylo téměř nic. Její dcera odešla, ona se o samotě utápěla. Tak zní v kostce život jedné z našich nejlepších hereček.

Zhruba v sedmdesátých letech se občas stávalo, že do pražského Tuzexu vstoupila žena, která do té normalizační šedi všude kolem vůbec nezapadala. Měla upravené vlasy, sebevědomý postoj a v očích jakousi jiskru. Starší prodavačky ji poznaly okamžitě, byla to přece ona, hvězda z Nočního motýla. Ta, kterou kdysi milovala celá republika.

Kráska se zasněnou tváří

V průběhu minulého století byla jednoduše jedničkou. Zdobila titulní strany novin, její zpěv se linul z gramofonů a v zemi se našly tisíce obdivovatelek i zamilovaných mužů, kteří k ní vzhlíželi. U mnohých z nás si později vysloužila přezdívku československá Monroe.

Otec byl sólistou opery Národního divadla, matka rovněž operní pěvkyní. Přesto sama dcera nechtěla jít v jejích uměleckých šlépějích. Raději snila o učitelské profesi. Rodiče ji však nakonec přesvědčili a poslali studovat na konzervatoř. Právě tam si jí všiml skladatel Jaroslav Ježek, který pro Osvobozené divadlo sháněl dívku s dokonalým zpěvem. 

Pseudonym od Voskovce a Wericha

Její rodné jméno znělo Jana Lašková, kterým se však ve veřejném světě nepředstavovala. Voskovec s Werichem ji potřebovali do hry Golem, kde měla ztvárnit umělou dívku Sirael. Hlavní požadavek? Dokonalý zpěv. A ona splnila očekávání nad rámec jejich představ.

S rodným příjmením Lašková však nebyla spokojená ani ona sama, ani tvůrci z Osvobozeného divadla. Hledali něco výraznějšího, umělečtějšího. Řešení přišlo náhodou, a to když kolem procházel básník Vítězslav Nezval, kterému všichni říkali Vítek. Jan Werich tak dostal nápad, proč ne Vítová? 

Mladá herečka souhlasila a ke křestnímu jménu Hana vznikl pseudonym, který jí doprovázel celý život. Od té chvíle byla Jana Lašková minulostí a svět poznal Hanu Vítovou. Od roku 1932 točila jeden film za druhým, celkem jich bylo přes padesát. 

Život je jen náhoda

V roce 1932 natočila s kolegyní Ljubou Hermanovou komedii Peníze nebo život, kde zazpívaly společnou písničku „Život je jen náhoda“. Píseň se okamžitě stala hitem, lidé si ji broukali na ulicích a stejně tak hrála v kavárnách. Pro mladou herečku to znamenalo obrovský průlom.

Dokázala zpívat tak, že vám naskočila husí kůže. Proto jí vždycky ubližovalo, když musela nechat písničky nazpívat jinou. V proslulém Nočním motýlu za ni zpívala Míla Spazierová-Hezká a byla z toho patřičně nešťastná. 

Lásky, které nepřetrvaly

Muži se kolem ní motali neustále. Nejdřív Jiří Voskovec z Osvobozeného divadla, pak přišel operetní zpěvák Jára Pospíšil, její velká láska, kvůli které opustila Prahu a odjela do Olomouce. Brzy se ale vrátili zpátky a vzali se. Manželství nicméně vydrželo jen krátce.

Podruhé se provdala za Bedřicha Rádla, šéfredaktora časopisu Kinorevue a pražského právníka. Svatba proběhla v roce 1942. Neobvyklé bylo, že manželé žili pod jednou střechou s Rádlovou první ženou Světlou Svozilovou. Dcera Bedřiška se narodila po válce a právě ona se stala příčinou největší bolesti, kterou herečka ve svém životě zažila. Vzala si totiž kvůli nešťastné lásce život.

Ze života Hany Vítové se málo připomíná jeden významný moment z období okupace. Když gestapo odvezlo herce Oldřicha Nového i jeho ženu do koncentračního tábora, poskytla jejich adoptivní dceři Janě Včelákové domov a péči. 

Třetího března 1987 herečka zemřela v nemocnici na rakovinu plic.

Zdroje: csfd.cz, novinky.cz, cs.wikipedia.org