Nenápadný zlozvyk u televize, kvůli kterému přibíráte, i když nemlsáte. Češi ho dělají už od dětství

Zlozvyků má lidstvo tolik, že ani není možné je vypočítávat. Kdyby se je někdo pokusil sepsat, vznikla by kniha tlustá jako telefonní seznamy z devadesátek. Nejhorší na tom je ale skutečnost, že většina z nás o svých zlozvycích ví, a přesto s nimi nic nedělá. Umíme je pojmenovat, popsat a také… obhájit sami před sebou i před ostatními.

Jen s jednou věcí si nevíme rady: jak s nimi přestat. I u sledování televize jsme propadli několika zlozvykům, kvůli nimž dokonce přibíráme na váze. Se zlozvykem je to tak: Zpočátku se tváří zcela nevinně, jako jen taková drobná slabost. A než se nadějeme, zapustí své kořeny a vytvoří si pevnou vůli přežít všechna naše předsevzetí.

Zlozvyk je mistrem v přesvědčování: „Tohle nic není, jen si to dopřej.“ A člověk mu na to kývne, protože je to pro něj pohodlné či příjemné. Nechce se nám vyvíjet žádné úsilí. A tak se neustále točíme v kruhu: víme, že bychom měli něco změnit, ale zároveň se nám nechce vzdát pohodlí či požitku, které nám naše neřesti poskytují.

Zlozvyky u televize, které se tváří jako neviňátko

My se dnes zastavíme u zlozvyků, jichž se dopouštíme při sledování televize. Zdají se být nevinné, ale když jim propadáme dlouhodobě, přinesou nepříjemné důsledky. Neřesti, které provádíme u televize, jako by se nenápadně připlížily a usadily se vedle nás na gauč.

Tváří se, jako že tam patří, a my jim to velkoryse dovolíme. Nechce se nám s nimi bojovat, protože nám nejprve přinášejí nějaké potěšení. Ovšem na rozdíl od běžných zvyků nám zlozvyky v konečném důsledku škodí. A v některých případech hodně.

Zabydlely se v našem obýváku a nejde je vystěhovat

Většinou se stane to, že sotva se rozsvítí obrazovka, probudí se i naše chuťové buňky. Vypěstovali jsme si totiž podmíněný reflex. Najednou máme potřebu něco pojídat: ať je to sladké nebo slané, křupavé nebo vláčné, cokoliv… A tak do sebe cpeme dvě až tři hodiny brambůrky, popcorn, sušenky, oříšky, čokoládu nebo chlebíčky.

Televize běží, děj se odvíjí, ovšem naše pozornost se dělí mezi obrazovku a mísu. Ruka do ní sahá skoro automaticky a než se nadějeme, mísa je prázdná. A náš mozek, který jsme to naučili, navrhne, že by se měla doplnit, že ještě přece není konec pořadu.

Jaký má dopad tohle večerní debužírování?

Když sníme hodně sladkostí, zvýší se nám hladina krevního cukru, získáme rychlou energii a pak nemůžeme usnout. Jíst větší množství sladkého před spaním se nevyplácí. Tělo se totiž večer přepíná do úsporného režimu; přirozeně se zpomalí metabolismus. Proto se část dobrot, které si každý večer dopřáváme, začne v těle ukládat. A zvýšená hmotnost je tady.

Jinými slovy: kvůli zlozvyku tloustneme. A večer co večer tento stav přikrmujeme. O této své neřesti nejspíš všichni víme, jen s ní nic neděláme.

Zdánlivě drobný zlozvyk, ale s velkými následky

To však není všechno. Při sledování televize se dopouštíme ještě další neřesti, kterou si málokdo uvědomuje. Většinou totiž sedíme či ležíme v nežádoucí poloze; dlouho, bez hnutí, bez protažení. Uvelebíme se v křesle, na židli nebo na gauči a setrváme tam od televizních novin až do konce druhého filmu. Tedy zhruba do půlnoci. Během těch čtyř hodin se všelijak posouváme, hrbíme, krčíme. Nebo ležíme zkroucení v poloze, kterou by fyzioterapeut označil za „katastrofu na pokračování“.

Záda bolí, krk tuhne, nohy brní. Ale my se nehneme, protože „teď je to napínavé.“ Zkrátka držíme tělo dlouhou dobu v nepřirozené poloze. A tím si zaděláváme na další problémy: na migrény, chronické bolesti zad, vadné držení těla či obrovskou zátěž krční páteře, což může mít velice nepříjemné následky. Co uděláte při dlouhé jízdě autem? Každou hodinu zastavíte na odpočívadle, protáhnete se a projdete. Ovšem u večerních televizních pořadů to udělá málokdo. Snad jen tehdy, když si dojde pro další dávku pochutin.

A pak je tu další televizní zlozvyk: usínání a spaní při zapnuté televizi. Podle vědců z americké Northwestern University Feinberg School of Medicine si zřejmě nevědomky ničíte zdraví. Ale o tom zase až někdy příště.

Zdroje: StylMagazínPlus, DIAStyl, Deník