Film, ze kterého za komunismu mrazilo až v kostech. Teď ho diváci vychvalují až do nebes

Tenhle snímek se řadí mezi ty, které bohužel spatřily světlo světa až po mnoha letech od svého vzniku. Takzvané trezorové filmy bylo speciální označení pro díla, která vyhodnotila komunistická vláda jako riziková pro společnost a opravdu se tam obvykle řadili filmy nastavující kritické zrcadlo.

Ve společnosti, kde na vrcholu propagace byla budovatelská díla o soudržnosti a usměvavých brigádnících s šátky, působilo například Kachyňovo Ucho, Jirešův Žert nebo Ostře sledované vlaky jako otevřený výsměch do obličeje totalitnímu režimu. Dnes už naštěstí v takové době nežijeme a můžeme si svobodně vychutnávat snímky, které cení i za našimi hranicemi, ačkoliv dřív z nich mrazilo až v kostech. 

Film, který zmizel na dvacet let

Když se řekne „trezorový film“, většině lidí se vybaví slavná jména jako Skřivánci na niti nebo zmíněné Ucho. Jenže do stejné kategorie patří i méně známá díla, která ale mají úplně stejnou uměleckou hodnotu jako ostatní.

Tento film vznikl v roce 1969, tedy v období, kdy v československé kinematografii ještě pořád silně rezonovala takzvaná nová vlna. Jenže politická situace se rychle přiostřovala a po srpnové okupaci přišla normalizace a s ní i tvrdá cenzura, která udělala s těmito mezinárodně uznávanými snímky krátký proces. Skoro všechny putovaly do pomyslného trezoru s nálepkou „nežádoucí“ a mnohdy na to doplatili i samotní tvůrci.

Zabitá neděle dopadla úplně stejně. Film byl krátce po dokončení stažen z distribuce a uložen do trezoru, odkud se dostal až těsně před pádem režimu. Veřejnost ho tak mohla vidět až o dlouhých dvacet let později, na sklonku roku 1989.

Důsledky byly výrazné

Bohužel i tento film byl příkladem, kdy důsledek nebyl jen zákaz vysílání, ale i omezení tvorby samotné režisérky. Její celovečerní debut byl totiž současně i posledním takovým filmem, režim jí zbavil svobody veřejně tvořit a v následujících letech nesměla točit nic jiného než dokumenty.

Podobný příběh potkal i další režiséry nové vlny. Někteří díky tomu emigrovali, jiní přešli k televizní tvorbě nebo dokumentům a další se k hranému filmu dostali až po mnoha letech.

Příběh o nenalezeném smyslu 

Na první pohled jde o vcelku jednoduchý příběh. Sledujeme jeden dlouhý den v životě armádního důstojníka v malém městě. Je neděle a místo zaslouženého klidu se hlavní hrdina nemůže zbavit pocitů zmařeného života a bezútěšnosti stereotypní práce. Malou útěchu nachází ve vzpomínkách, které utvoří velkou část filmu, na jehož konci se znovu vrátíme do přítomnosti nedělní těžkosti.

Hlavní hrdina potká na pohřbu své matky svou starou lásku, kterou kdysi velmi miloval. Když se pak musí vrátit zpět domů, žije se mu hůř než obvykle a nemůže se zbavit dojmu, že nic nemá smysl. Nudu a stereotypní práci zahání v místní hospodě, kde obsluhuje jeho milenka a dívka, která ho velmi miluje. On její lásku neopětuje a dál se noří do hlubin nejtemnějších koutů své duše. Film postupně skládá mozaiku malých situací, které gradují do opravdu intenzivního finále.

Dnes ho ceníme bez cenzury

Právě tahle atmosféra byla pro tehdejší režim problém. Hlavní postava není hrdina ani vzor, ale člověk, který si uvědomuje těžkosti života a nesmyslnost práce, která byla středobodem normalizační politiky.

Když ho člověk sleduje dnes, uvědomí si ale jednu věc: podobné příběhy nestárnou. Pocit prázdnoty, ztracenosti nebo bezmoci vůči systému není jen historická reálie, ale může být realitou každodenního života i dnes. A tenhle snímek dokázal pocity zmaru a zoufalství zachytit v pouhých 77 minutách opravdu působivě. Ostatně, kdo z vás ho viděl, jistě mi dá za pravdu, že?

Zdroje: filmovyprehled.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org