Forman a Troška jsou v suchu. Za Husáka nám lhali do očí úplně jiní režiséři a jejich slavné filmy

Říká se, že historii píší vítězové. Tato jednoduchá fráze v sobě však skrývá komplikovanou skutečnost, spočívající v překrucování či upravování historických událostí. Jak plynou staletí, člověk se mnohdy nemá šanci dozvědět o skutečné povaze událostí, které se svého času staly. Občas dokonce není potřeba ani to, aby uplynula celá staletí a stačí jen několik dekád k tomu, aby se některé události zkreslily více či méně výrazně.

Historické snímky mají ten problém, že se mnohdy odchylují od reality. To může být dáno jak neznalostí skutečných historických souvislostí, tak potřebou autorů snímku příběh o něco více dramatizovat. V některých případech jde o drobné odchylky, ale v těch jiných se ze snímku stává něco, co je skutečnosti na hony vzdálené. Autoři tak občas testují, kam až lze zajít pod záštitou umělecké licence.

Na naše hrdiny vzpomínáme s láskou, byť zkresleně

Jedním z nejdůležitějších témat moderní české a potažmo československé historie je druhá světová válka a nacistická okupace. Toto období mělo za následek úmrtí velké řady tuzemských hrdinů a celé generace lidí tak přišly o pozitivní vzory. K tomuto období se rádi vracíme, ať už formou literatury, všemožných besed, nebo právě filmových adaptací některých událostí.

Jedním z nejzásadnějších momentů nacistické okupace byl atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, který proběhl pod taktovkou operace Anthropoid. O této události vznikl i úspěšný tuzemský film Anthropoid z roku 2016, který se historických souvislostí drží relativně věrně. Jinak tomu je v případě varianty od režiséra Cédrica Jimeneze.

V roce 2017 však vznikl i snímek Smrtihlav, který je výsledkem koprodukce francouzských, britských, belgických a amerických filmařů. Toto zpracování však vzbudilo velkou vlnu nevole. Zaprvé se snímek zaměřuje hlavně na úhel pohledu samotného Heydricha, ale řada událostí vůbec nesedí. Čeští partyzáni se v jedné ze scén objevují kdesi v jakýchsi „českých Alpách“. Režisér české varianty se ke snímku vyjádřil tak, že ten jeho byl sice kritizovaný, ale alespoň měl reálný základ.

K příběhům z pohraničí přistupují filmaři svérázně

Témata z druhé světové války jsou pro tuzemské publikum velmi zásadní, ale bohužel právě ony nejčastěji čelí úpravám a nepřesnostem, které do nich jejich tvůrci vnáší. Snaží se tím buď nabídnout svůj pohled na věc, nebo příběh jednoduše dramatizovat. To je případ i tuzemského snímku 7 dní hříchů, který čerpá ze skutečných událostí z roku 1945 v československém pohraničí.

Snímek sleduje Agnes, ženu českého lesníka Jana, která uprchne do lesů kolem Šumperka. Tam se vydává na útěk před nejmocnějším mužem Šumperka, který z ní chce dostat svědectví o důležité události. Ačkoliv snímek tvrdí, že se celá situace odehrála v sedmi dnech, je to nanejvýš nepravděpodobné a některé prvky časové osy snímku nedávají přílišný smysl.

Oddělení skutečnosti a fikce je ve snímku výrazně problematické, avšak režisér Jiří Chlumský se bránil uměleckou licencí. Milostný trojúhelník některých z postav není reálně doložený, stejně jako charakter postavy Marie, kterou tvůrci výrazně upravili ve svůj prospěch. Historické události jsou tak vysvětleny skrze výrazně zkreslenou optiku.

Ani tento slavný snímek se nevyhnul odchylkám

Určitý škraloup se nevyhnul ani jednomu z nejúspěšnějších česko-německých filmů, kterým je Habrmannův mlýn od režiséra Juraje Herze. Snímek sleduje příběh mlynáře z pohraničí Huberta Habermanna, který zaměstnával své české spoluobčany. Film však jeho postavu vykresluje jako jakéhosi mučedníka, který se stal obětí nesnášenlivých Čechů.

Situace v pohraničí byla po válce skutečně kritická a došlo k reálným zvěrstvům, kterých se někteří válkou frustrovaní lidé dopouštěli. Události ze snímku se však odehrály trochu jinak, přičemž největší lež tkví v úmrtí hlavní postavy. Ve filmu jej totiž zlynčuje dav rozhořčených Čechů, ale ve skutečnosti byl mlynář zastřelen v hospodě. Nestalo se tak navíc kvůli národovecké nesnášenlivosti, ale kvůli osobní nenávisti jednoho muže.

Všechny tyto filmy tak slouží jako svědectví o tom, jak máme potřebu si mnohdy upravovat historické události tak, aby se více hodily do našeho současného narativu. V některých případech dochází k jemným odchylkám, ale v jiných se z příběhů stávají příběhy zcela jiné. Miloš Forman a Zdeněk Troška mohou jen tiše přihlížet, protože v jejich filmech se tak očividné historické nesrovnalosti nevyskytují.

zdroje: irozhlas.cz, lidovky.cz, tv.nova.cz