V 80. letech do těchto věcí Čechoslováci investovali celé výplaty. Dnes za to nekoupíte ani suchý rohlík
Česko je prý sběratelská velmoc. Máme tu desítky tisíc nadšenců, kteří roky pečlivě opatrují své poklady. Jenže zatímco pár šťastlivců skutečně na svých sbírkách vydělalo majlant, většina z nich dnes zjišťuje krutou pravdu. To, do čeho kdysi nacpali celé výplaty, jim dnes nevynese ani na rohlík. A přitom ještě nedávno to všechno vypadalo tak slibně.
Bývaly časy, kdy lidé část výplaty automaticky odkládali na nové přírůstky do sbírky. Sběratelství tehdy působilo jako jistá cesta k zhodnocení peněz, lepší než spořicí účet a bezpečnější než akcie.
Jenže ouha. Zatímco pár šťastlivců skutečně trefilo jackpot, většina sběratelů dnes sedí na hromadách věcí, které od nich nikdo nechce koupit ani za desetinu toho, co do nich kdysi nacpali.
Největší zklamání českých sběratelů
Pojďme si to říct na rovinu, známky jsou dnes pro většinu lidí připomínkou promarněných peněz. Přitom ještě před třiceti lety to vypadalo tak růžově. Prodáte je leda za hubičku, a ještě budete rádi, že se jich vůbec zbavíte. Ta hezky seřazená alba, pečlivě uchovávaná v plastových obalech, je dnes skoro nemožné prodat. Když už se vám to povede, přijdete si možná na slušnou odměnu, ale takové štěstí má jeden člověk z tisíce.
Výjimky, které potvrzují pravidlo
Samozřejmě, že tu jsou nějaké výjimky. Stále existují kategorie, za které sběratelé platí slušné peníze. Jsou to třeba staré známky z britských kolonií, raritní kousky z čínské kulturní revoluce nebo známky, na nichž se nachází nějaké zajímavé tiskové chyby. Problém je, že i když takový poklad doma máte, není jisté, že na něm vyděláte. Trh je nasycený a skutečných zájemců je čím dál méně.
Sen každého sběratele
Modrý mauritius je pro filatelisty něco jako Mona Lisa pro milovníky umění. Originál s textem „post office“ má hodnotu v milionech eur. V Česku se pyšníme jedním exemplářem, který zakoupil soukromý investor. Jeho cena z roku 2016 zůstává přísně střeženým tajemstvím. Celkem jich ale existuje jen dvanáct kusů. Většina sběratelů místo toho vlastní kilogramy bezcenných známek.
Místo známek raději tenisky
Zajímavé je, jak se trendy ve sběratelství mění. Známky jdou sice s cenami ke dnu, ale jiné věci raketově rostou. Například tenisky, třeba takové Nike Air Jordan, které měl Michael Jordan na sobě během zápasu, se prodaly za 615 000 dolarů. Cenovky, které stojí za řeč, mají mnohdy i staré hračky. Plastová Tatra 813 z ČSSR se nedávno prodala za více než 200 tisíc korun.
Miliardový byznys, ze kterého moc nezbývá
Podle odhadů se obrat českého trhu se známkami blíží miliardě korun ročně. Jenže když si to rozpočítáte mezi odhadovaných 30 tisíc českých sběratelů, vychází to na nějakých 33 tisíc korun na hlavu ročně. A to počítáme i ty, kteří obchodují se skutečně vzácnými kusy. Ve světě se točí kolem 15 miliard dolarů ročně. Takže ano, Česko je sběratelská velmoc, ale hlavně v počtu lidí, kteří doma skladují známky, o které nikdo nestojí.
Nové trendy aneb Od známek k NFT
Mladí na známky kašlou. Když už do něčeho investují své peníze, tak do NFT nebo kryptoměn, kde aspoň existuje šance na rychlý zisk. Většina na tom sice prodělá, ale pořád je tu větší možnost výdělku než u poštovních známek.
Jindřich Jirásek, šéf veletrhu Sběratel, se podle webu denik.cz snaží přilákat ke sbírání i mladé lidi. Letos třeba vystavují známkový arch věnovaný skupině AC/DC nebo sběratelskou bankovku s Rockym.
Sběratelské bizáry, které vydělávají
Víte, co se prodává lépe než známky? Skoro všechno. Například rakousko-uherský jízdní řád vynesl majiteli 39 tisíc korun. Nějaký blázen dal přes 30 tisíc za staré obaly od žiletek. A to nejlepší na konec, prázdná pivní láhev z Chuchle se prodala za 71 tisíc.
Zdroje: poznatsvet.cz, denik.cz, udalosti247.cz
