Ve starých dokumentech z roku 1673 se objevilo krásné české příjmení. Dnes ho nosí 7 000 Čechů

Identitu naší osobnosti tvoří zcela bezpochyby i naše jméno. Určitě vás někdy napadlo, že někdo nese „jméno jako pro umělce“, zatímco další zní poměrně obyčejně. Každý z nás nejspíš ví, co znamená jeho křestní jméno. Svůj význam ale má i příjmení, které je nám tak trochu přiděleno.

Kde se vlastně vzala příjmení? Možná vás překvapí, že jejich historie je poměrně krátká. Ještě ve středověku se lidé běžně označovali pouze křestním jménem, ostatně v době, kdy se žilo v menších komunitách, to také stačilo. Jak se ale populace rozrůstala a křestní jména se začala opakovat i na malých dědinách, začali lidé jednotlivé nositele od sebe odlišovat.

Potřeba se odlišit

Nejprve začala vznikat takzvaná příjmí nebo přízviska, která doplňovala ona křestní jména. Když vedle žili dva malí Jankové, přičemž jeden byl syn sedláka a druhý mu výškou sahal sotva po ramena, mohli je odlišovat třeba jako „Janka malého“ a „Janka sedláka„.

Přízvisko měl každý své

Taková přízviska nebývala dědičná, vždy se vztahovala na konkrétní osobu. Šlo vlastně o určitý přívlastek, který dotyčného vystihoval na první dobrou, většinou se jednalo o povolání (Hrnčíř), vlastnosti (Veselý), vzhled (Malý) nebo podle křestního jména předků (Beneš).

Přízviska se mohla měnit i během života takového jedince, to když třeba změnil řemeslo nebo se přestěhoval někam, kde ho nikdo neznal a původní přízvisko tak pozbylo svůj smysl.

Příjmení pro evidenci osob

V českých zemích se příjmení začala ustalovat někdy mezi 14. a 18. století, což ukazuje na poměrně dlouhý proces. Příjmení nejprve začala používat šlechta, sedláci a měšťané až později. Abychom to zasadili do kontextu doby, v tomto období se totiž začala rozvíjet veřejná správa, vznikly matriky a také výběrčí daní potřebovali vědět, s kým už měli tu čest a na koho si ještě posvítit.

To by se neobešlo bez přesnější evidence obyvatel, a proto se původní příjmí začala do dokumentů zapisovat čím dál častěji, až se z nich postupně stala rodová jména.

Dědičnost příjmení ze zákona

Velký zlom přišel za vlády císaře Josefa II. Ten v roce 1786 uzákonil dědičnost a neměnnost příjmení a o několik let později nařídil jejich povinné používání. Kdo do té doby žádné příjmení neměl, tomu jej úředníci jednoduše přidělili. A protože na kreativitu nebyl prostor, sahalo se po takových přízviskách, pod kterými byl občan mezi svými sousedy znám.

Identifikace podle povolání

Zajímavá svědectví přitom nesou už dokumenty z dob ještě před zavedením příjmení. Lidé v nich jsou většinou označováni pouze křestním jménem a připojeným označením, které vysvětlovalo, o koho jde. Typicky šlo o řemeslo nebo o postavení ve vesnici.

V dobových pramenech se tak objevují zápisy jako „Havel švec„, „Mik. švec“ nebo třeba „Řehoř kovář„, který se objevuje v dokumentu sepsaném v obci Bílsko už v roce 1673.

Kde se vzalo příjmení žen?

A tak se z povolání stalo příjmení. Ne všechna přežila do současnosti, Švec i Kovář ale patří mezi ty, která běžně slýcháme i dnes. Ženskou podobou je Kovářová, a jestli vás zajímá, kde se vzalo ono -ová, je to vlastně celkem prosté. Příjmení žen se tvořilo podle muže v rodině, rodová identita se totiž zapisovala přes otce nebo manžela. Ve starší češtině se proto pro jejich identifikaci používaly přivlastňovací tvary přízviska jejich muže, tedy „Čí je to žena? – Kovářova.“

Jak vznikla -ová

V nominativu ženského rodu se ale běžně vyslovovalo dlouhé „á“ na konci, a sice Kovářová. Nebylo to tedy „kovářova žena„, ale „kovářová žena„. Teprve později se v běžné češtině změnila výslovnost některých přivlastňovacích tvarů na kratší. Dnes proto říkáme „otcova kniha„, „matčina zahrada“ i „Novákova dcera„, ale protože se podoba ženských příjmení ustálila v 19. století ještě za „starého“ pravopisu, jsem dnes stále Kadlecová, i když pohledem dnešní češtiny je to již pravopisně špatně.

7000 kovářů v Česku

Věděli jste, že dnes máme v Česku na 284 tisíc různých příjmení? Některá jsou velmi neobvyklá a nese je jen pár jedinců po celé zemi, jiná jsou naopak velmi početná, Novákovi nebo Svobodovi o tom mohou vyprávět. Kovář patří mezi ta početnější, nese ho asi 7000 obyvatel naší země a dalo vzniknout celé řadě dalších příjmení, jako jsou Kovařík nebo Kovářík.

Tohle příjmení existuje i v dalších jazycích. V angličtině tomu odpovídá jméno Smith, v němčině Schmidt nebo Schmied, v polštině Kowalski. Kováři byli zkrátka důležitými občany po téměř celé Evropě.

Zdroje: ÚJČ – Naše řeč, Česko živě, ČR Junior, Novinky