Cizinci tvrdí, že lepší české jídlo nikdy neochutnali. Recept vznikl díky skoro 200 let staré pohádce

O české kuchyni se říká, že je těžká, tučná a náročná na přípravu. Jednoho listopadového večera jsem v jedné z nejznámějších pražských restaurací pozorovala mladý japonský pár, který si objednal kachnu se zelím a guláš s pěti. Ačkoli zachovávali dekorum, bylo vidět, že se snaží neurazit, sníst české knedlíky jim působilo viditelné potíže.

Jedna moje kamarádka učí cizince češtinu. Její třídy bývají velmi kosmopolitní, sejdou se tu třeba Australané s Nigerijci a Brazilci v jedné lavici. V takovém kolektivu se kultury rychle propojí a případné rozdíly se ještě rychleji setřou. Pro kamarádku je důležité, aby se cizinci aktivně seznámili i s naší, českou kulturou. Pouští jim proto české pohádky pro děti, vypráví jim o české historii a čas od času je seznamuje s českým jídlem.

V českých jídlech vidí cizinci leckdy velké záhady

Jednoho dne například upekla pro své studenty makové buchty. Mix kulturně odlišných studentů stál nad pekáčem plným něčeho, co lákavě vonělo, jenže domněnka, že se je paní učitelka chystá otrávit opiáty ukrytými v pečivu, je zcela paralyzovala. Kamarádka učitelka musela demonstrativně sníst hned čtyři buchty, aby své žáky přesvědčila, že v téhle podobě je mák úplně neškodnou pochutinou, podobně jako třeba tvaroh. „A takhle to bylo se vším,“ povzdechla si tenkrát.

Češi a konzervativní? V jídle ne

Přestože Češi sami sebe považují za spíše konzervativní národ, pohled do útrob našich lednic tomu nenasvědčuje. Tlačenky, játra na cibulce nebo třeba moje oblíbené srdce na smetaně by cizince okamžitě nasměrovaly nad záchodovou mísu. To, co my dokážeme sníst, patří na mnoha místech ve světě na seznam velmi exotických surovin.

Nejsou to jenom vnitřnosti, ale třeba i již zmíněný mák. Na jídelních lístcích českých restaurací, zvlášť těch, které najdete na turisticky zajímavých místech, najde kromě našich tradičních jídel také pár těch světových. Zavděčit se naším jídlem všem je zhola nemožné.

Talíř plný čehosi bílého

Když se ale cizinci odváží a české jídlo ochutnají, zpravidla se podivují nad tím, že to chutná lépe, než vypadá. Seznam českých jídel, které cizince ohromily, jedno takové doplnilo. Na první pohled je to nevábně vypadající směs rozprostřená po talíři, navíc zalitá máslem v množství, ze kterého se klepe žlučník strachy i otrlým strávníkům. Na první ochutnání boří však mýty o tom, že co je české, to se nedá pozřít. Škoda jenom, že naše milovaná krupicová kaše se do jídelníčku českých restaurací nedostala.

Příprava je rychlá a jednoduchá

Příprava tohohle jídla není nijak náročná, stačí vám k tomu jen pár ingrediencí. Navíc je levné, rychlé a milují ho nejen děti, ale i dospělí. Krupicová kaše bývá jedním z prvních jídel, které se naučíme vařit. Je to s ní tak trochu jako se svíčkovou omáčkou: od každého chutná jinak. Někdo má raději hustější, ale sytou, jiný ji miluje řidší, někdo si ji neumí představit jinak než s kakaem. Pak tu máme ještě týmy „míchám krupicovou kaši“ versus „začínám jíst od vnějšího okraje„.

Zázrak z krupice a mléka

Základ krupicové kaše tvoří jemná pšeničná krupice, horké mléko a trocha cukru. Nic exotického, všechny suroviny seženete za pár korun v každém obchodě. Vše se dobře promíchá a společně vaří do zhoustnutí, po uvaření se ještě horké nalije na hluboký talíř nebo do misky, posype kakaem nebo skořicí, polije rozpuštěným máslem a vznikne to, čemu můžeme říkat „nebe v hubě„.

Jídlo z dob dávno minulých

Historie krupicové kaše sahá až k počátkům zemědělství, první recepty se objevily již ve starověkých kuchařkách. Vzhledem k dostupnosti všech surovin se tak po dlouhá staletí drží v popředí zájmu všech hospodyněk, které bojují s nedostatkem financí nebo času. Doby, kdy rodiny žily jen z toho, co si samy vypěstovaly, však vystřídala doba, kdy se mnohem větší důraz kladl na směnný obchod.

I do chudých rodin se tak mohly dostat suroviny, které by samy vypěstovat nedokázaly. Jídelníčky se staly pestřejšími, jídla výživnějšími a krupicové kaši pomalu začala zvonit hrana.

Kaše přímo z pohádky

Naštěstí se tak nestalo. Možná na její renesanci měl velký podíl i sám Karel Jaromír Erben, který o takové kaši píše v jedné ze svých nejznámějších pohádek Hrnečku, vař! převzaté od bratří Grimmů. Vypráví o kouzelném hrnečku, který na přání dokáže uvařit sladkou kaši. Stačí pronést správná slůvka a hrneček začne plnit misku za miskou.

Když se ale zapomene pronést zaklínadlo k zastavení, zaplaví kaše celý dům i ulici. Podobně jsme vnímali krupicovou kaši i my jako děti. Sladká dobrota, která nás přenesla do světa pohádek a které je vždycky všude dost. Zkrátka jsme ji milovali, stejně, jako si ji zamilovali i cizinci, když ji poprvé ochutnali.

Zdroje: Stream, Číst, iReceptář