Dobrá zpráva pro Čechy starší 50 let: Oblíbená pochoutka socialismu je zpět ve hře. Pamatujete si ji ještě?

Párky s chlebem a hořčicí, sádlo s cibulí nebo utopenci? To byla běžná jídla minulých let. Dnes se v pohostinství servírují jako prémiové lahůdky, ve kterých se kolikrát nachází bio suroviny té nejvyšší kvality. Jak se ze stravy dělníků staly vyhledávané dobroty?

Večeře našich rodičů často představovala párky s hořčicí a kouskem chleba nebo krajíc se sádlem a nastrouhanou cibulí. Bylo to levné, rychlé a dostupné jídlo, které nasytilo. Dnešní bistra nabízí sádlo z volného chovu s bio cibulí, které stojí víc než leckteré prémiové máslo. 

Pokrmy, které kdysi lidé konzumovali z nouze, se dnes v mnoha podnicích staly trendy jídlem, které patří k nejoblíbenějším na jídelníčku. Zdravotní rizika ale zůstávají prakticky stejná. Nejlepším příkladem této české gastronomické proměny je vlašský salát. Ten se z původně italské delikatesy stal dělnickou svačinou a následně nostalgickou pochoutkou. 

Z italského luxusu na dělnický talíř

Historie vlašského salátu sahá až do období Svaté říše římské. Původně šlo o luxusní pokrm plný drahých italských surovin, třeba sardinek, ančoviček, marinovaných úhořů, oliv a kaparů. Název vlašský tak trefně vychází ze starého českého označení pro Italy.

Do Prahy salát přivezli obchodníci s koloniálním zbožím již v 19. století. Johann Baptist Chlumetzky provozoval v Železné ulici obchod s vývěsním štítem U Itala a nabízel zde vlašský salát už od roku 1829. Jedna porce stála 36 krejcarů, což byla pro tehdejší dobu slušná částka. 

Proslulý pražský lahůdkář Alois Linka pak vytvořil českou verzi tohoto salátu. Ta obsahovala jablka, kvalitní šunku, kousky sledě, sterilovaný hrášek, mrkev, kyselé okurky a domácí majonézu. Po roce 1948 však Linkovo lahůdkářství znárodnil národní podnik Pramen a postupně začal měnit recepturu. 

Drahé sledě, jablka a kvalitní šunku nahradily levné brambory a průmyslový salám. Z italské delikatesy se tak lusknutím prstu stala typická československá svačina.

Jak vypadá dnešní průmyslová verze?

Současný průmyslově vyráběný vlašský salát má s původní recepturou společného jen málo. Výrobci často používají nejlevnější ingredience. Československé státní normy zajišťovaly, že vlašák chutnal všude stejně. Dnes každý výrobce používá jiný recept a snaží se ušetřit, kde to jde.

Změnila se také trvanlivost, která se z původních 48 hodin prodloužila na minimálně 12 dnů. Toho se samozřejmě nedocílilo jinak než zapojením konzervantů a stabilizátorů. V balených salátech lze najít celou škálu éček, od barviv přes zahušťovadla až po konzervanty. Poměr skutečného salámu v salátu je často jen čtvrtinový.

Ze socialistických talířů na hipsterské menu

Co stojí za tímto bizarním obratem? Proč lidé platí stovky za jídlo, které jejich rodiče jedli z nouze? Hlavní důvod je prostý, nostalgie nás dokáže chytit za srdce i za peněženku. Lidé si rádi zavzpomínají na dětství a pokrmy, které kdysi jedli. Pokud se na jídelní lístek před vlašák napíší slova jako domácí, tradiční nebo řemeslné, objednávek chodí o to více. Navíc, jakmile podnik doplní vlašák něčím super moderním, rázem získá nejprodávanější pokrm roku. 

Lidé jsou ochotni platit klidně i trojnásobek za pocit, že jedí něco lepšího. Bio špekáčky za 150 korun za kilo se prodávají jako divé, zatímco obyčejné párky za 50 korun zůstávají v regálu. Kvalita surovin je v novodobých a čerstvě připravených variantách často skutečně lepší. Přispívá tomu maso z lepšího chovu, méně chemie a pečlivější zpracování. Jenže zdravotní rizika jsou ve hře stále.

Tipy pro milovníky retro jídel

Samozřejmě není nutné se tučných pokrmů vzdát úplně. Pokud však máte chuť na vlašský salát, párky nebo sádlo s chlebem, ideálně si je připravte doma z kvalitních surovin. A při nákupu průmyslových výrobků si přečtěte etiketu. Vyhněte se produktům s dlouhým seznamem éček a dávejte přednost těm s vyšším obsahem masa a minimem konzervantů. 

Zdroje: apetitonline.cz, cs.wikipedia.org, regiony.rozhlas.cz