Pohádka Tři oříšky pro Popelku vydělala miliony. Muž, bez kterého by nikdy nevznikla, ale dostal směšný honorář

Tři oříšky pro Popelku jsou zlatým dolem české kinematografie. Pohádka utržila miliony korun a z neznámých herců udělala hvězdy. Od jejího vzniku uplynulo více než půl století, i tak ale raději oželíme na Vánoce sníh než další reprízu Popelky. Scénář sice znají diváci téměř nazpaměť, málokdo ale tuší, že Popelka by nikdy nevznikla bez jednoho muže, který za vznik tohoto snímku dostal jen směšný honorář.

Pro Čechy je Popelka symbolem Vánoc. Jednak proto, že patří ke stálicím svátečního programu, a také proto, že se natáčela v zimě. Původně ale nebyla zamýšlena jako zimní pohádka. Režisér Václav Vorlíček ji plánoval točit v létě, které by bylo k hercům i štábu milosrdnější. Jenže film vznikal ve spolupráci s východoněmeckým studiem DEFA a kvůli jeho výrobním možnostem se první klapka přesunula až na zimu.

Popelka mohla být moderní

V prvotních verzích měla být dokonce pohádka moderní. Místo na Juráškovi se tak Popelka mohla prohánět třeba na skútru. Do hlavní role původně plánovali obsadit Janu Preissovou, ta ovšem otěhotněla a do hry se dostaly dvě dvojice náhradníků. Kromě Libuše Šafránkové a dosud neznámého Pavla Trávníčka byla ve hře také Milena Steinmasslová a Petr Svoboda.

Němci jako koproducenti filmu významně zasahovali do rozpočtu ve snaze co nejvíce ušetřit. Původně se počítalo s rozpočtem přibližně 3,5 milionu korun československých a stal se zdrojem nejednoho sváru. Pro české filmaře byl například stěžejní scénou celého filmu královský ples, na kterém se Popelka s princem seznámí. Němci ale rozpočet seškrtali tak, že se výsledek ani zdaleka nepřiblížil představám filmařů.

Plesová scéna zkrátka musela působit velkolepě a toho se s německými úspornými kulisami nedařilo dosáhnout. Nakonec se českému štábu podařilo Němce přesvědčit a plesovou scénu přetočit do podoby, jak ji známe dnes. Investice se nakonec vyplatila. Tři oříšky pro Popelku měly premiéru 16. listopadu 1973 a v československých kinech je vidělo přes dva a půl milionu diváků. Oblíbená je dodnes, jak vystihl uživatel Galadriel v diskuzi na ČSFD. „Je jasné, že jsme to už všichni viděli alespoň desetkrát, ale rádi se podíváme i po jedenácté.“

Z milionových tržeb viděl scenárista jen zlomek

Podle filmového historika Petra Bednaříka utržily Tři oříšky pro Popelku během prvních několika let téměř osm milionů Kčs, tedy zhruba dvojnásobek výrobního rozpočtu. Do nákladů pochopitelně vstupovaly i honoráře pro herce i odměny pro štáb. Scenárista František Pavlíček, bez něhož bychom Popelku v její podobě neznali, dostal za svou práci 26 tisíc Kčs. Pro srovnání, autor hudby k filmu, skladatel Karel Svoboda, i režisér Vorlíček dostali shodně 40 tisíc korun.

Vzhledem k tržbám je odměna ve výši 26 tisíc korun poměrně skromná. A to i přesto, že v roce 1973 nešlo o žádné zanedbatelné drobné, ale o zhruba roční výdělek průměrného zaměstnance. Navíc scénáře jsou jedním z pilířů úspěchu výsledného snímku, a tak je poměrně zarážející, že ve srovnání s některými jinými osobami, které se na vzniku podílely, šlo o výrazně nižší sumu. Peníze ale nebyly tím jediným, co musel scenárista oželet. Jeho jméno se nesmělo objevit ani v titulcích.

František Pavlíček nebyl žádným neznámým pisálkem. Naopak, působil jako ředitel Divadla na Vinohradech, byl uznávaným dramatikem a podílel se mimo jiné na scénáři k filmu Markéta Lazarová. Jenže po událostech v srpnu roku 1968 se zapojil do aktivit, kvůli kterým upadl v nemilost komunistického režimu. Byl donucen opustit kulturní scénu, odejít z divadla a dostal zákaz vykonávat autorskou činnost. Na scénáři k Popelce přitom pracoval dávno předtím, podle Národního filmového archivu se jeho jméno objevovalo v souvislosti s projektem v dramaturgickém plánu už od roku 1960.

Skutečný scenárista zůstal v utajení

Zbývalo už jen najít někoho, kdo Pavlíčka „přikryje“. Sám Pavlíček se tehdy obrátil na dramaturga Otu Hofmana. Ten oslovil spisovatele Ottu Zelenku, který se obrátil na svou manželku Bohumilu, která se profesně v pohádkové tvorbě pohybovala. Pavlíčka navíc znala, dokonce o něm napsala svou diplomovou práci.

Přislíbila tedy, že své jméno scénáři propůjčí, a tak se stalo, že se v titulcích jedné z našich nejslavnějších pohádek objevilo jméno Bohumila Zelenková. Aby na fingovanou záměnu nikdo nepřišel, přepsala Zelenková ve scénáři některé pasáže. Každý autor totiž má svůj charakteristický rukopis a rozdílný styl jejich psaní by mohl podvod odhalit. „Nejprve jsem změnila Pavlíčkovu květnatou mluvu. To nebyl můj styl a bylo by to nápadné,“ svěřila po letech Zelenková v knize esejů vydané Národním filmovým archivem v roce 2016.

Pavlíčkův text navíc musela přepsat na svém psacím stroji, protože každý psací stroj psal trochu jinak, a text se musela naučit nazpaměť, aby ji nikdo nenachytal při lži. Tehdejší režim takové podvody trestal velmi přísně. Kdyby se straničtí úředníci dopátrali pravdy, a že po ní normalizační vedení skutečně pátralo, hrozila by aktérům ztráta zaměstnání i doživotní zákaz tvůrčí činnosti. O skutečném autorovi nesměl vědět ani tehdy pětiletý syn Zelenkových, aby se náhodou někde neprořekl. Pavlíčkovi proto doma říkali strejda Cinda, tedy jménem Pavlíčkovy fenky.

Po revoluci se jeho jméno k filmu vrátilo

Jméno skutečného autora scénáře ke Třem oříškům pro Popelku se změnilo i v interních dokumentech Barrandova. Kdo ale nezapomněl, byli všichni ti, kteří Pavlíčka kryli. Když po listopadu 1989 pominuly důvody, kvůli kterým musel vystupovat pod jiným jménem, vrátilo se jméno Františka Pavlíčka mezi další jména autorů slavné pohádky.

Věděli jste, že se natáčení slavné Popelky neobešlo bez pořádných přešlapů?

Zdroje: CNN iPrima, Poznatsvět, Lidovky, iDnes, ČSFD, Ženy iPrima, Blesk