Dokud talíř není prázdný, zůstáváš sedět. Dnes už ve školních jídelnách děti nikdo nenutí

Seděli jste u vychladlého jídla celou přestávku, protože jste ho nesměli nechat. Paní učitelka stála nad vámi se založenýma rukama a čekala, až dojíte tu hnědou omáčku s kusy masa. Nikdo se neptal, jestli vám to chutná, jen jestli jste to už snědli. 

Za normalizace fungoval jednoduchý princip: co dostaneš, to musíš sníst, jinak u toho prosedíš klidně i celou přestávku. Bylo úplně jedno, jestli ti vadí koprová nebo jestli ti je z těch rozmixovaných jater na zvracení. 

Tahle praxe byla za normalizace úplně běžná. Dneska by podobný přístup vyvolal poprask a nejspíš i zásah inspekce. 

Ve školní jídelně platila tvrdá pravidla

Socialistické školní jídelny měly svůj specifický šmrnc. Ty umakartové tácy smrděly na kilometry daleko. Děti na nich nosily talíře s jídlem a hliníkové příbory byly tak měkké, že si s nimi kluci hráli podobně jako s drátky. Ohýbali je do spirál, dělali z nich šavle a někteří po sobě dokonce házeli brambory, za což si pak vysloužili poznámku do žákovské. 

Ale nejhorší byly samotné pokrmy. UHO, tedy univerzální hnědá omáčka, byla noční můrou celé generace. A když se k tomu přidala drožďovka nebo mléčná polévka, byla to opravdová výzva. Děti se pokoušely ukrýt kousky tuhého masa pod knedlíkem, aby nemusely žvýkat šlachy. 

Někdy to vyšlo a učitelka nic neviděla. Jindy neměly štěstí a musely se tím prokousat. Žáci ukrývali nechutná sousta všude možně, za polštářek na židli, do kapsy bundy, někteří dokonce do bot. Dnes už si to ani nedokážeme představit.

Drožďová polévka páchla jak starý mokrý hadr a v řadě škol jste ji nasáli už při vstupu do budovy. Mléčná se zas srazila a na povrchu měla tu typickou vrstvu, kterou někteří milovali a jiní nesnášeli. Krupicová s vejcem byla považovaná za lepší variantu, protože ji šlo jen těžko zkazit.

Pokrmy, které nelze vymazat z paměti

Některé speciality z tehdejších jídelen se staly přímo pověstnými, ne vždycky v pozitivním slova smyslu. Fazolky na smetaně vypadaly jako převařené tmavé cáry zalité bílou omáčkou, ve které plavaly hrudky mouky. Čočka s koprovkou na tom nebyly o moc lépe.

Naštěstí se sem tam objevily i dobroty, které děti milovaly. Když na jídelníčku byly buchtičky s krémem, řady čekajících sahaly až na školní chodbu a místnost praskala ve švech. Paní kuchařky musely ten zlatavý krém střežit před náporem hladových žáků. Rýžový nákyp se švestkami byl další favorit. 

Byla to energetická bomba posypaná cukrem a přelitá rozpuštěným máslem. Zmínit musíme také špagety s kečupem nebo rajskou omáčkou. Ty zaručovaly, že potomek dorazí domů s naplněným žaludkem, což bylo požehnáním pro každého rodiče. Někdy špagety létaly vzduchem, někdy končily na podivných místech, ale většinou je děcka snědla do posledního kousku.

Dokud talíř není prázdný, zůstáváš sedět

Učitelkám, které hlídaly v jídelně, se mezi dětmi říkalo hlídací komando. A nebylo to míněné jako kompliment. Jejich mise byla jasná, tedy dohlédnout, aby každý žák snědl všechno do posledního sousta. Přílohu někdy tolerovaly, když jste ji nenechali celou, ale maso muselo zmizet z talíře pokaždé, to byla svatá povinnost. 

Některé děti to nakonec nevydržely a šly zvracet. Učitelky na to většinou nijak nereagovaly, dítě se přece musí naučit, že se jídlo nevyhazuje, i když se mu z toho zvedá žaludek. Že ti to nechutná? Tvůj problém. Že máš alergii? O tom se tehdy moc nemluvilo.

Ano, občas se našla učitelka, která přivřela oko a nechala dítě odnést talíř se zbytky. Ale to byly spíš světlé výjimky. Většinou jste to nakonec nějak snědli, protože jiná varianta stejně neexistovala, jinak byste tam dost možná seděli ještě teď. 

Zdroje: kupi.cz, prozeny.cz, ct24.ceskatelevize.cz