Jednou a dost: Spánek už nikdy nebude jako dřív. Tenhle zapomenutý český film děsí dodnes
Na přelomu 80. a 90. let procházela československá kinematografie zásadní proměnou. Otevíraly se dříve zakázané archivy. A na povrch se dostávaly příběhy perzekvovaných, umlčených a zapomenutých hrdinů. V této éře také vznikaly filmy, které se nebály být bolestivé a syrové, například snímky jako Zabitá neděle, Znamení raka nebo pozdní díla Juraje Herze, které nesly ve své atmosféře dusivý tlak minulosti a psychologickou hloubku.
Do tohoto proudu patří i jeden mimořádně silný a zároveň neprávem zapomenutý film, který vás neohromí efekty, ale svou autentickou intenzitou. Jedná se o film, po kterém spánek nebude jako dřív.

Skvělé obsazení
Drama Martina Hollého z roku 1990 je filmem, který není jednoduché ve zkratce představit. Jeho síla nespočívá pouze v silném příběhu. Ale hlavně v naprosto excelentním hereckém výkonu Rudolfa Hrušínského, díky kterému z každého záběru čiší až hmatatelná bolest a bezmoc. Velkým tématem je zde morální vzdor a hrdost, kterou si hlavní postavy chrání i přesto, že proti režimu nemají v podstatě žádnou šanci.
Komentáře na Československé filmové databázi to jen potvrzují se slovy: „Pan Hrušínský zde předvádí nepopsatelný výkon a jeho hlas a přednes silných pasáží mi po skončení filmu ještě nějakou chvíli zněl v hlavě.“ A hodnocení 85 % je už jenom třešničkou na dortu tohohle brilantního počinu.

Silný příběh
Film Tichá bolest se pohybuje ve dvou časových rovinách. A pojednává o příběhu mladého Janka Kadavého, který po popravě svého otce a smrti matky vyrůstá u dědečka na valašské vesnici. Když Janek dospěje, je odveden k pomocným technickým praporům, tzv. pétépákům, kde se stará o údržbu tanku. Tam zažívá vlny ponižování, absurditu vojenské mašinérie i osobní úpadek.
Každodenní špína, únavná dřina a demoralizující šikana ze strany nadřízených vrcholí v momentě, kdy Janek z praporu uteče, aby se mohl naposledy rozloučit s umírajícím dědečkem. Ve dvou časových rovinách se jednou odehrává vzpomínání na zážitky u postele umírajícího dědy. A podruhé se retrospektivně vracíme do bolavých míst Jankova života. Snímek je vystavěn s takovou precizností, že ani na vteřinu nepochybujeme o jeho pravdivosti.
Předloha podle skutečnosti
Zvláštní pozornost si zaslouží i samotný scénář. Ten napsal Jiří Křižan, syn popraveného letce, takže se film opírá o skutečnosti, které se opravdu staly. I přesto ale nejde jen o rekonstrukci něčího příběhu. Je tomu tak hlavně díky mistrovství režiséra, který dokázal na plátno přenést 100% autenticitu. Křižanův text je střídmý, postavy šetří slovy a místo toho nabízí životní osudy, které působí téměř dokumentárně.
Pocit, který si ponesete
Tichá bolest není film, který by se odvíjel v rychlém tempu. Je pomalejší, ale o to víc intenzivní. Scény z vesnice, vojenského tábora, jsou snímány s důrazem na ticho nebo jednoduché smyčcové melodie a důraz na zprostředkování prožitků jednotlivých postav. Kamera Františka Uldricha navozuje atmosféru bezčasí, jako by se události odehrávaly v jiném, zpomaleném vesmíru.
Film se odklání od tradičního narativu dobra a zla. Nesnaží se odsoudit, ale ukázat a zanechat dojem, jak vypadá trauma, které se nepřiznává. Jaké je to být dítětem nepřítele státu a jak dlouho se tahle nálepka drží na kůži. Je to film, který se nese v duchu nejen bolesti, ale hlavně neférovosti.
Je obrovská škoda, že se tento snímek výrazněji nezapsal do žebříčků návštěvnosti a sledovanosti. Útěchou může být jeho vysoké hodnocení u diváků, kteří měli tu čest ho zhlédnout. Sice to není úplně pozitivní podívaná, která vás nabije novou energií, ale prožitek, který to ve vás zanechá bude tak intenzivní, že toho rozhodně nebudete litovat. Tak až nebudete příště vědět, co si pustit, vzpomeňte si na to, že česká tvorba z devadesátých let skrývá nevídané poklady.