Tuhle pohádku dětem bez dozoru už ani nepouštějte. V zahraničí by na vás volali sociálku
Sledovat v Google Zprávách
Pohádky si většinou spojujeme s krásnými princeznami, statečnými hrdiny a šťastným koncem, kde dobro zvítězí nad zlem. A ono to tak v těch televizních pohádkách obvykle bývá. Nicméně jsou výjimky, kdy v nás nezanechají jen pozitivní emoce, ale po jejich skončení zůstanou i dospělí sedět s otevřenou pusou a zvednutým obočím v údivu z toho, co právě viděli.
Pojďme se detailně podívat na jeden takový rozpačitý pohádkový zážitek od Jana Švankmajera, který byste svým dětem s čistým svědomím bez dozoru nepustili, co víc, za hranicemi by na vás zavolali možná i sociálku.
Osobité zpracování na hraně hororu
Filmy Jana Švankmajera jsou samostatnou kapitolou české kinematografie a zároveň noční můrou pro publikum, které očekává jasná pravidla vyprávění a esteticky líbivé záběry. Ve svých dílech se velmi rád pohybuje za hranou vkusu a divák obvykle dostane poctivou nálož absurdna a surrealismu.
V Americe by u takového filmu byla nejspíš varovná hvězdička a děti by se k němu ani nedostaly, ale u nás je označený jako fantasy komedie. Inu, vypadá to, že my Češi máme trošku tužší kořínek, protože tahle podívaná opravdu není pro každého.
Erbenova pohádka v městském prostředí
Původní pohádku Otesánek napsal Karel Jaromír Erben a její základní děj zná snad každý. Bezdětní manželé zoufale touží po dítěti, ale nedaří se jim to. Když muž najde v lese podivný pařez připomínající miminko, přinese ho domů a stane se něco nečekaného. Dřevěné dítě ožije. Zpočátku se zdá, že se manželům splnil jejich největší sen, jenže radost netrvá dlouho. Otesánek totiž nikdy nemá dost a pořád chce jíst. A čím víc jí, tím víc roste. Nakonec začne polykat nejen jídlo, ale i lidi kolem sebe.
Už samotná původní předloha je na poměry dětských pohádek poměrně drsná, ostatně jako všechny tradiční slovanské pohádky. Jenže Švankmajer se rozhodl posunout celý příběh ještě o kus dál a příběh zasadil do současnosti městského života. Část filmu je navíc loutková, potažmo animovaná, což posouvá vizuální zážitek ještě o kousek dál.
Sen se proměnil v noční můru
Tento snímek rozhodně není klasickou rodinnou podívanou. Švankmajer přetvořil Erbenovu pohádku až do podoby groteskního hororu se scénami pro diváky s vyloženě silnými žaludky. Vyloženě lahůdkové scény, kdy například oživlý, na pohled zdeformovaný pařez začne pojídat vlasy své matky, zatímco se stále drží na její hlavě, vyvažují skvělé herecké výkony v čele s Veronikou Žilkovou a Janem Hartlem.
V příběhu, který osobně považuji spíš za delší bajku než pohádku, se nikdo nechová tak, jak bychom čekali. Místo aby rodiče monstrum zastavili, snaží se ho krmit a ve finále mu obětují úplně všechno včetně sebe. Ze svého chování se poučí až ve chvíli, kdy jsou zachráněni a svých rozhodnutí litují. Film je zároveň podivnou satirou na rodičovství, posedlost vlastním dítětem a schopnost přehlížet problémy.
Takový rozbor samozřejmě děti při sledování nezvládnou, ale co v nich zůstane, je obří tvor ze dřeva, který požírá lidi, což se dle mého názoru neobejde bez dovysvětlení dospělého, který by určitě měl snímek sledovat společně s dítětem. Jinak by totiž film mohl zadělat na pěkné noční můry.
Pohádka, která děsí i dospělé
Kdo z vás film viděl už jako dítě, dá mi jistě za pravdu, že ho dřevěný Otík dost děsil. Ani jako dospělí se však nevyhneme intenzivním emocím, když přihlížíme explicitnímu zoufalství „novopečených rodičů“. Z tohoto pohledu je to horor nejen pro děti, ale i pro dospělé, kteří si v příběhu najdou to svoje.
Pohádku, ve které oživlý kus dřeva postupně požírá své okolí a dospělí se tváří, že je všechno v naprostém pořádku, až do doby, kdy pozře i je, je už spíš zapomenutým dílem pro fajnšmekry než snímkem pro dětské diváky. Nicméně i tak vychází z příběhu, který byl napsán pro děti, což je samo o sobě fakt, který by v zahraničí jen těžko překousli. Já bych ho svým dětem bez dozoru rozhodně nepustila. Jak zapůsobil na vás?
Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org
