Naše babičky to dělaly každý večer před spaním. Dnešní mladí by se propadli hanbou

Dnes máme koupelny s lesklými mramorovými obklady, sprchy s masážními tryskami či rádiem a vany, do kterých se vejde i půl rodiny. Ale ještě před sto lety byla každodenní hygiena úplně jiná kapitola a pojďme si upřímně říct, že dnes si to už ani neumíme a nechceme představit. 

Běžná domácnost v první polovině 20. století neměla vlastní koupelnu. Hygiena se často odehrávala v kuchyni, nejčastěji u stolu, kde se na ubrus jednoduše položil plechový lavor. Poté se z konvice nalila teplá voda, která byla předem ohřátá na kamnech a mytí mohlo začít. Nejdříve obličej a ruce, pak krk, a teprve na závěr, pokud zbyla voda, nohy.

Každý litr horké vody byl nesmírně cenný. Večerní očista nebyla jen o čistotě. Děti se často myly společně a v pořadí od nejstaršího po nejmladší. V některých rodinách se dokonce v jedné vodě umyla celá rodina, což by dnešní generaci připadalo naprosto nepředstavitelné. 

Samozřejmá součást ložnice 

A když se v noci ozvala příroda? Nikdo se nehrnul ven na mráz a soukromé WC v domácnostech ještě nebylo. Řešení tedy bylo prosté, protože pod postelí čekal nočník, který byl typicky keramický, plechový nebo smaltovaný. Byl často zdobený květinovým vzorem, protože i v tak intimní záležitosti se dbalo na estetiku. Ráno ho hospodyně vylila do žumpy nebo na hnojiště.

Suché záchody bývaly venku a návštěva „kadibudky“ byla hlavně v zimě spíš krajní možnost. Na konci 19. století byly toalety v domech obvykle suché a u menších bytů chudších lidí často společné, což znamenalo jeden záchod na pavlači nebo v mezipatře. Jen výjimečně si některá pečlivá hospodyně přinesla na společný záchod z předsíně své lepenkové sedátko, které přesně kopírovalo otvor.

Jak to vlastně bylo s mýdlem?

To se opravdu dlouho vyrábělo doma, například z loje, sody nebo bylin. Postupně se na trhu objevovala různá voňavá mýdla z továren, která měla lákat k častějšímu používání. Jenže první průmyslové výrobky obsahovaly složky, které kůži spíše vysušovaly a dráždily. Časem se ale receptury zdokonalily a vznikla mýdla šetrná k pokožce, a to od jemných glycerinových, přes olivová až po bylinná, která dnes považujeme za běžnou součást koupelny.

Koupací neděle  

Kdo měl tehdy vanu, byl pán a pravda je taková, že většina rodin ji viděla jen na obrázku. Velká koupel se plánovala jednou týdně, nejčastěji v neděli, aby šel člověk čistý do kostela. Známá scéna z filmu Postřižiny, kdy paní správcová (Magda Vášáryová) v dřevěném neckovém sudu působí jako ztělesnění ladnosti, odráží realitu venkovských lázní, které byly tehdy privilegiem bohaté třídy. 

Když se žilo pospolu 

Sdílená koupelna, spíše, jak už bylo zmíněno, často jen jeden lavor s vodou pro všechny, byla přirozeným důsledkem tehdejšího života pod jednou střechou. Vícegenerační domácnosti, kdy spolu žili rodiče, děti i prarodiče, byly samozřejmostí. Mělo to i své plusy, třeba pomoc s hlídáním dětí, vařením a úklidem, ale i minusy, jako odlišné výchovné metody, jiné chutě u stolu nebo rozdílný režim dne. Hygiena byla veřejnou záležitostí, odehrávala se nekompromisně před očima ostatních a stala se součástí každodenního rodinného rytmu.

Víte, že… 

Tekoucí teplá voda se v běžných domácnostech začala objevovat až ve 30.- 40. letech minulého století, a to převážně ve městech, zatímco na venkově si lidé museli s ohřevem poradit sami. Pravidelné každodenní koupání, které dnes považujeme za samozřejmost, se začalo brát jako běžný standard až ve druhé polovině 20. století. V mnoha rodinách se k mytí používaly i odvary z bylin, například heřmánku nebo máty, a to nejen pro vůni, ale i pro dezinfekci.