České domácnosti začaly hromadně kontrolovat staré talíře. Jeden detail z nich dělá poklad za 36 tisíc
Sledovat v Google Zprávách
Jsou chvíle, kdy se v českých domácnostech odehrává úplně totéž. Jednou je to kvůli hokeji, jindy kvůli odchodu slavného umělce, příště kvůli volbám. A v poslední době i kvůli talířům. Stačilo, že se objevilo pár informací o sběratelích, kteří se shánějí po starých porcelánových kouscích.
Za ty nejvzácnější jsou ochotni zaplatit neuvěřitelné ceny. A my teď šmejdíme, kde se dá. V kredenci, v krabicích po babičce, uložených na půdě a prohlížíme i servis, který používáme jen na svátky.
Talířová horečka v českých domácnostech
Hledají se talíře s jedním mimořádným detailem. Nejde o dekor. Ani o zlatou linku po obvodu. Tím detailem je značka na spodku talíře. Malá, nenápadná, často už sotva viditelná. A přesto je to právě ona, kdo rozhoduje: o tom, jestli v ruce držíte poklad, anebo jen talíř, ze kterého se v osmdesátkách jedla sekaná.
On si totiž málokdo spodek talíře prohlíží. Není vlastně proč. Talíř má svou praktickou funkci a o víc se zpravidla nezajímáme. Když si pořizujeme nové nádobí, často to použité odložíme někam do krabice nebo v kredenci zastrčíme dozadu. V tomhle směru jsme tak trochu příbuzní syslů. Neradi něco vyhazujeme a říkáme si: „Co kdyby?!“ Sběratelé tohle vědí a pevně věří, že v českých domácnostech se dá najít spousta cenných sběratelských kousků.
Poklady s písmenem S ze dna kredence
Esko na dně talíře? Ano, nejde o žádný lingvistický šprým. Po tomhle písmenku na spodní straně talíře dnes sběratelé doslova prahnou. A tak my hledáme jako diví. Jsme dokonce schopní obcházet bazary s představou, že tam levně koupíme unikát, který pak se ziskem prodáme dál. Však se mnohokrát stalo, že někdo koupil starý předmět za pár šupů, a pak se ukázalo, že je mimořádně cenný. Inu, jsme národ prozíravý a mazaný.
Tohle S, o němž je řeč, není obyčejné. Je vtlačené do porcelánu z Horního Slavkova (Haas & Czjzek), který má dnes mezi sběrateli status takřka legendární. Slavkovská porcelánka je na českém území nejstarší. Založena byla roku 1792, ale privilegia k výrobě jí byla udělena až o dvacet let později. Monarchie se totiž velmi opatrně stavěla k tomu, aby povolila podnik konkurující Vídni.
Slavkovské starožitnosti, ale i retro
Horní Slavkov (Schlaggenwald) je symbolem kvalitních materiálů a precizního řemesla. Výrobky mají skoro průsvitnou strukturu a glazury bývají vrstvené. Kdo najde staré slavkovské „S“, jako by měl doma poklad. Ceny starších kusů se šplhají do tisíců až desetitisíců. A to často i tehdy, když dekor připomíná něco mezi socialistickou jídelnou a nedělním obědem u tety Máni.
A tak hledáme, otáčíme talíře proti světlu, pracujeme s lupou. To by v tom byl čert, abychom doma nějaký slavkovský porcelán nenašli. Už třeba jen soubor katalogů z let 1934 až 1937 má cenu kolem 6 tisíc. A jeden šálek s podšálkem, značený starší značkou Horní Slavkov cca 1926-1945 má cenu kolem 10 tisíc korun. To ale není žádný rekord: na aukci v Galerii Platýz byl letos v březnu vydražen šálek s podšálkem za 36 tisíc korun.
Když má dno větší cenu než dekor
Mezi sběrateli starožitností jsou nejpopulárnější slavkovské výrobky z období okolo 30. let 19. století. Značka se však v průběhu času měnila: původní vtlačené S nebo modré podglazurové S je nejcennější; to novější, zelené S s korunkou, anebo tištěné značení má hodnotu nižší. Samotných variant značení existuje asi pětadvacet.
A tak lidé prohledávají skříňky, které neotevřeli od roku 2003. Vytahují krabice, co pamatují ještě stěhování z paneláku. A s výrazem dobrodruha Jacka Trainera, kterého ve filmu Ztracené město ztvárnil Brad Pitt, odkrývají vrstvy novin a bublinkových fólií, aby se dostali k detailu, který je opravdu zajímá: ke dnu talíře.
Novým pohledem na staré věci
Celý život jsme se dívali na dekor. Na květiny, na zlaté linky, na ty zvláštní modré ornamenty, které nás okouzlují dodnes. A teď? Teď je dekor jen kulisa. Hlavní roli hraje spodek talíře. Ten nejméně reprezentativní a nejméně viditelný. Někdo už si plánuje, jak si za výtěžek z jednoho talíře pořídí novou sedačku. A ti nejodvážnější už přemýšlejí o tom, že by si sehnali celou sadu — kdyby tedy nějaká byla k mání. Třeba jako investici… Opravdu totiž existují talíře, které mají hodnotu pokladu. A opravdu existují lidé, kteří je mají doma, aniž by o tom věděli.
A když nic nenajdeme?
Tak se nic neděje, talíř pořád zůstane talířem. Bude dál sloužit k tomu, k čemu byl určen: k jídlu, k servírování, k tomu, aby se na něj odkládaly okoralé sušenky. Ale možná si uvědomíme, že i obyčejné a staré věci mají své příběhy a svou cenu. Že talíř po babičce není jen hrouda umně zpracované hlíny, ale i kus rodinné historie. Tak co, zařadíte se nyní mezi české domácnosti, které začaly hromadně kontrolovat staré talíře?
Zdroje: AntikPraha, SBazar, GaleriePlatýz
