Tento český film milují pouze lidé s IQ nad 130. Ostatním připadá divný a neví, co si o něm myslet

Málokterý český film tak dokonale roztřídí publikum podle úrovně vzdělání. Tento z roku 2011 zbožňují intelektuálové a nechápou ho všichni ostatní. Podle diváckých reakcí existuje přímá úměra mezi počtem přečtených knih a mírou nadšení. Natočil ho více jak sedmdesátiletý debutant, který se proslavil v politice.

Vzdělaní diváci mluví o symbolické hloubce a literárních kvalitách. Všímají si odkazů na Čechova, Shakespeara i filozofických přesahů. Diváci, kteří u filmu chtěli jen vypnout, kroutí nevěřícně hlavami a ptají se, jestli náhodou nezaspali půlku děje. Snímek totiž vyžaduje kultivovaného diváka, který dokáže dešifrovat metafory a má v hlavě uložené znalosti klasické literatury. 

74letý režisér s velkými ambicemi

Člověk, který tohle dílo natočil, toužil po filmové kariéře už od mládí, ale politické poměry mu to znemožnily. Místo za kameru se postavil za psací stůl a stal se významným dramatikem. Později ho život zavál i do nejvyšší politiky.

Ve čtyřiasedmdesáti letech se rozhodl vrátit se k původnímu snu. Na projekt se mu podařilo sehnat přes čtyřicet milionů korun a natáčení se zahájilo v létě 2010 v krásné historické vile. Ve filmu se objevily hvězdy jako Josef Abrhám, Dagmar Havlová nebo Oldřich Kaiser.

Pád z výsluní v zahradě před vilou

Děj se točí kolem bývalého kancléře Viléma Riegera, který právě klesl z mocenských výšin. Spolu s rodinou a milenkou musí opustit vládní vilu a čelit pádu z olympu na tvrdou zem. Rieger odpovídá na otázky bulvárních novinářů, vyjednává s novými pány a postupně zjišťuje, jak málo znal lidi kolem sebe. 

Dcera ho nechce u sebe, milenka mu vyčítá zbabělost a svět se mu pomalu hroutí pod rukama. Realita se ve filmu mísí se snem a člověk chvílemi neví, kde končí skutečnost a začíná halucinace.

Tvůrce ani chvilku neskrýval, že adaptuje divadelní hru

Zachoval předěly mezi dějstvími, které tvoří změny počasí, stylizované kostýmy a teatrální gesta herců. I kamera se chová neobvykle, kýve se, vzdaluje od postavy a zase se přibližuje bez zjevného důvodu. Tohle rozhodnutí vyvolalo lavinu reakcí. Milovníci experimentu tleskali odvaze a originalitě. Konzervativnější diváci namítali, že to přece není film, ale jen natočené divadlo.

„Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být.“ – píše nadšená divačka Jitka.

Dramatik zpracoval vlastní zkušenost

Kontroverzní snímek se jmenuje „Odcházení“ a režíroval ho Václav Havel. Přesně tento film dokazuje, že vzdělání rozhoduje o tom, jestli někomu bude připadat geniální, nebo nudný a nesmyslný. Havel v něm podle ohlasů diváků zpracovává vlastní zkušenost s odchodem z Hradu. A bývalý kancléř Rieger je tak prý jasný odkaz na bývalého prezidenta. 

Celý příběh funguje jako sebereflexe mocného muže, který ztratil moc a musí si přiznat vlastní selhání. Vzdělané publikum tohle všechno dekóduje a oceňuje odvahu k sebekritice. Běžní diváci vidí jen podivnou hru o politikovi, kterému se nechce z vily.

„Po obsahové stránce s tím problém nemám, je to přeci jen Havlova reflexe vlastního státnického úřadování, ale uniká mi smysl toho, proč je to tak přepjatě kýčovité.“ – hodnotí další z diváků.

Dvanáct nominací a prázdná kina

Filmová akademie ocenila Odcházení dvanácti nominacemi na Českého lva. Nakonec vyhrálo ve dvou kategoriích, těmi byly scénář a střih. Diváci ale raději zůstali doma. V kinech na film chodily desítky lidí místo tisíců. 

Režisér do díla napěchoval autobiografické detaily. Ve scéně s bustou Gándhího je na zdi nápis „Dost bylo Havla“, což byla narážka na skandální návštěvu Bratislavy z roku 1991. Vyvrcholení filmu přichází ve chvíli, kdy se ze zahradního jezírka vynoří sám autor a pronese své životní motto o pravdě a lásce, tedy: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“