Celé Česko znovu hledá staré sklenice z kredence. Jeden typ se prodává za 192 tisíc korun

Většina Čechů má doma ve skříni skleničky, ze kterých se roky nepilo, protože se šetřily na nějaké speciální příležitosti. Teď se ukazuje, že ta babičkovská opatrnost možná nebyla tak špatná. Teda alespoň to tak vypadá při pohledu na cenovky na aukčních portálech.

Každých pár let se vrátí nějaký retro trend, ať už jsou vinylové desky, zvonáče nebo v tomto případě sklenky. Stačí se podívat na Facebook do sběratelských skupin, kde se denně objevují příspěvky typu: „mám tohle po babičce, má to nějakou cenu?“ a pod nimi se vrší komentář za komentářem.

Ceny starého skla vyskočily během pár let o několik desítek procent. A v tomto případě se tomu ani nedivím, ono si zkuste porovnat sklenku za 50 Kč ze supermarketu se skleničkou, kterou vyfoukl muž v karlovarské huti vlastníma rukama. Ta vypadá a působí úplně jinak než sériový kus z regálu.

České sklářství navíc po staletí patřilo k naprosté evropské elitě. Jenže většina Čechů to kupodivu dost dlouho ignorovala. Výrobky z tradičních sklářských regionů, ať už mluvíme o severních Čechách kolem Nového Boru, o Karlovarsku nebo o jižních Čechách, se dědily z generace na generaci. Nyní se tak v tisících českých domácnostech schovávají kousky, jejichž hodnota je kolikrát pozoruhodná.

Na co se podívat, než začnete jásat

Nejdůležitější je umět rozlišit masovou produkci od skutečné ruční práce. Prvním krokem je podívat se na dno. Některé slavné české sklárny tam nechávaly svou stopu, třeba rytý nebo leptaný znak. Spousta historicky cenných kusů nicméně žádnou značku nemá, takže absence loga nemusí hned znamenat něco špatného.

Důležitější je samotný materiál a provedení. Pokud sklenička ve světle hraje do barev, má viditelnou hloubku brusu a při poklepu vydává jasný, dlouhý tón, máte co do činění s kvalitním křišťálem. Oproti tomu běžné lisované sklo zní tupě a brus bývá plochý.

Když navíc najdete drobnou bublinku nebo lehce nerovnoměrný tvar, nebojte se. Je to naopak známka toho, že sklo prošlo lidskýma rukama, a pro sběratele to může být spíš plus než minus.

Zapomenutá kapitola českého sklářství

České broušené a ryté sklo zažívalo zlaté časy už v 18. století, kdy z českých hutí proudily zakázky pro šlechtice po celém kontinentu. Nejvíce se ale o našem skle začalo mluvit někdy mezi lety 1815 a 1850, kdy se na scéně objevily úplně nové typy barevných skel. Tehdy totiž v jižních Čechách hrabě Jiří František August Buquoy přišel s naprosto průlomovým vynálezem.

V roce 1816 jeho sklář Jakob Wagner vytvořil v huti v Jiříkově Údolí neprůhledné černé sklo. Hrabě Buquoy mu dal poetické jméno hyalit, které je odvozené z řečtiny. O tři roky později přibyla červená varianta. Skoro ve stejné době, jen o kus dál na severu Čech, experimentoval v Novém Boru Friedrich Egermann, další génius svého oboru. 

Ten v roce 1828 představil lithyalin, sklo s žilkovanou strukturou, které na pohled připomíná leštěný achát nebo jiný polodrahokam. Egermann dosáhl tohoto efektu tak, že na zelenou sklovinu nebo na základ z hyalitu nanášel oxidy kovů a natavoval je, čímž vznikal mramorový vzor. 

Tak moc si jeho práce cenila i tehdejší monarchie, že ho císař Ferdinand V. v Novém Boru opakovaně osobně navštívil. A z lithyalinu se pak vyvinul ještě agatin, tedy sklo napodobující achát, které dnes patří k vůbec nejhledanějším českým starožitnostem.

Částky, ze kterých se člověku zatočí hlava

Agatinový pohár z Buquoyských skláren, starý zhruba 190 let, se v jednom z českých aukčních domů vydražil ze startovní ceny 39 tisíc korun za téměř 160 tisíc. Jiný kus to dotáhl až na 192 tisíc korun. Hyalitové předměty ze sklárny v Jiříkově Údolí, konkrétně dva šálky s podšálky, se z desetitisícového startu vyšplhaly k padesáti tisícům. A lithyalinová číše z doby kolem roku 1830 se prodala za více než 31 tisíc korun.

Tak co, půjdete se detailněji porozhlédnout po půdě či chalupě? Napište nám pak do komentářů, jestli jste tam něco zajímavého našli. 

Zdroje: artplus.cz, vedazive.cz, poznatsvet.cz, cs.wikipedia.org