Co podle expertů znamená, když necháváte otevřené WC. Prý to vypovídá víc o vás než o zápachu a hygieně

Na první pohled se může zdát, že naše každodenní úkony nemají žádný hlubší smysl. Jde o celou řadu drobností, které děláme automaticky a bez přemýšlení. Chováním člověka se zabývá zejména behaviorální psychologie. Jejím cílem je pochopit, jak myšlenkové procesy ovlivňují chování a naopak, jak lidské chování souvisí s myšlenkami. A odborníci jsou přesvědčeni, že i nepatrné projevy, které stále opakujeme, mohou být odrazem našeho vnitřního nastavení. Že to všechno nemusí být jen grif a zvyk, ale kus naší podstaty.

Většina toho, co často děláme, odráží naše osobnostní rysy a emoční rozpoložení. Byť by se mohlo zdát, že konáme jen tak mimochodem, může to být ve skutečnosti nevědomý signál, který nás k tomu žene. A může vypovídat o tom, jak vnímáme své hranice, jaký vztah máme k prostředí i k lidem.

I drobnosti prozrazují naši povahu

V běžném životě si většinou vůbec neuvědomujeme, kolik našich činů se odehrává automaticky. Vstáváme, čistíme si zuby, otvíráme a zavíráme dveře, připravujeme snídani, kontrolujeme telefon, chystáme si oblečení. Jsou to úkony, které se opakují den, co den, většinou bez vědomého rozhodování. A přesto právě tyto triviální úkony mohou být cestou k hlubšímu pochopení naší osobnosti. Abychom však nemluvili jen v obecné rovině, uveďme si příklady:

• Opakovaná kontrola zámku, vypínače sporáku či žehličky: může jít jak o známku úzkosti, tak o hluboký pocit odpovědnosti.
• Odkládání věcí na stejné místo: může naznačovat strukturované myšlení, ale zároveň i potřebu předvídatelnosti či bezpečí.
• Neustálé uklízení drobností či urovnávání věcí: může jít o projev vnitřního neklidu, touhy po harmonii, ale i o obsedantně-kompulzivní poruchu.

• Tichý až nenápadný pohyb po bytě: je možné, že souvisí s ohleduplností, ale přitom i s vnitřní nejistotou.
• Zdravení ve společnosti: způsob, jakým zdravíme druhé (tónem, pohledem, gestem,) může reflektovat míru otevřenosti, sebevědomí nebo respektu.

Tyto drobné úkony mohou být projevem vnitřního nastavení, emocionálního rozpoložení a mohou odhalovat naše hodnoty, potřeby i obranné mechanismy. Na druhé straně může jít o pouhý návyk. Například děti se něco naučí od rodičů a pak tuto zkušenost aplikují po celý život. Však si vzpomeňte, jak nám rodiče některé návyky vtloukali do hlavy.

Tiché signály, které vysíláme beze slov

Drobné každodenní úkony tedy nemusí být jen rutinní záležitostí. To, co děláme bez přemýšlení, o nás může vypovídat víc než to, co říkáme nahlas. Nemusí jít tedy o návyky, ale o tiché signály naší povahy, které vysíláme každý den. A ty mohou představovat nenápadné projevy našeho nitra.

Mohou to být stopy naší psychiky, které vypovídají o našem charakteru, emocích či vztahu k okolí a představují nevědomé projevy vnitřních postojů a osobnostních rysů. Právě proto mají značnou hodnotu z hlediska psychologie. Umožňují nahlédnout pod povrch člověka, do vrstev, které nejsou viditelné na první pohled.

Zvyk versus osobnost

Zvyk je naučená záležitost. Osobnost je důvod, proč ji opakujeme stále dokola. V tom, jak zavíráme dveře, jak sedíme, jak se dotýkáme věcí, se však může skrývat víc než jen zvyk. Může to být otisk našeho vnitřního světa. A pozorování těchto drobností může být cestou k sebepoznání. Nejde však o to hodnotit je, ale pochopit. Proč děláme to, co děláme? Co nám to říká o nás samých? A jak s tím můžeme pracovat, pokud vůbec chceme?

Také si necháváte otevřené dveře na WC?

Otevřené dveře, ať už od koupelny, ložnice nebo na toaletě, nejsou jen otázkou pohodlí nebo zapomnětlivosti. Ač se tento zvyk může jevit jako banální, z hlediska psychologie je velmi důležitý. Může jít o projev důvěry a povahové otevřenosti, ale může souviset i s vnímáním určitých hranic. Také může jít o nevědomou potřebu neustálé kontroly nad prostředím či situací.

Otevřené dveře na toaletě mohou znamenat, že uživateli je zkrátka tento prostor malý. Mohou ale být i známkou strachu z uzavřeného nebo omezeného prostoru, tedy klaustrofobie. Na druhé straně však může jít o pouhý zvyk z dětství a naučený vzorec; v některých rodinách se zkrátka dveře nezavírají.