Visel nad gaučem celé roky. Většina z nás ho už dávno vyhodila, jednomu muži ale včera vydělal 120 tisíc

V každé domácnosti se vždycky najde předmět, zpravidla dekorační, který tam „byl odjakživa“. Visel na zdi, stál na poličce nebo se válel v šuplíku. Nepřikládali jsme mu význam, naopak jsme ho dokonce považovali za kýč. A přesto jsme nikdy nepodnikli žádné kroky k tomu, abychom se ho zbavili. Proč asi? Takové věci se často dědí po předcích, takže možná z úcty k nim a jako vzpomínku na ně. A mnohdy netušíme, že i tyto staré věci mohou mít svou cenu.

Někteří držitelé „starého haraburdí“ zase naopak doufají, že přijde čas, a tyto věci budou mít hodnotu. Sběratelskou a starožitnou. Zatím jim nevěnují žádnou pozornost, jen na nich sem tam utřou prach. Takové dekorace, což mohou být obrazy, sošky či dekorativní nádobí, se zkrátka staly součástí interiéru. A majitelé takových předmětů čekají, kdy přijde správný čas, aby je zpeněžili. Průběžně hledají na internetu, zajdou do antikvariátu nebo se přihlásí do televizního pořadu, aby zjistili, jestli už jejich památka po předcích nabyla nějakou hodnotu.

Patří staré věci jednoznačně na smeťák?

Takovým starým, starodávným nebo starožitným předmětem může být klidně obraz. Pokud je však majitel laik, sám rozhodně nepozná, jde-li o cenný kus a nedokáže rozeznat kopii od originálu. Za socialismu viselo v československých domácnostech mnoho takových obrazů: nenápadná krajina, zátiší s květinami či podivně stylizovaný jelen v mlze.

Po sametové revoluci začalo hodně lidí své domácnosti renovovat. Otevřel se trh a každý měl možnost pořídit si nové věci, které dřív nebyly k mání, anebo rekonstruovat byt. A při té příležitosti se spousta takových, řekněme retro nebo vintage dekorativní předmětů vyhodila. A kdo ví, co všechno přišlo vniveč! Ovšem jeden muž si starý obraz uchoval a nedávno ho výhodně prodal. O svůj příběh se podělil na diskusní síti Reddit, kde sklidil i značné ovace.

Dědictví, které mohlo skončit ve sběrném dvoře

Příběh pana J. začal zcela nenápadně. Vůbec doma nic starožitného ani retro neměl a nemínil na trhu nic zpeněžit. Jenže zemřela jeho teta a on zdědil její byt. A ten byl plný starého nábytku, porcelánu i obrazů. A protože se do bytu chtěl nastěhovat, začal ho vyklízet. Většinu věcí odvezl do sběrného dvora, něco rozdal a něco odnesl do bazaru. Nechal si však obraz, který visel nad gaučem. Vzpomněl si totiž, že si tam jako dítě hrával a obraz mu utkvěl v paměti. Byla na něm zimní krajina.

Dnes už byl obraz dost zašlý a měl popraskaný rám. Nicméně Jaromír si tento obraz ponechal, protože právě při pohledu na něj se mu vybavily školní prázdniny, které u tety někdy trávil. „Měl pro mě zkrátka sentimentální hodnotu,“ sdělil pan J. uživatelům sítě Reddit, kde se o svůj příběh podělil.

Jak se z dekorace stal poklad

Pan J. byt po tetě zrekonstruoval a nastěhoval se. Obraz se zimní krajinou pověsil do předsíně, neboť tam zůstalo jediné volné místo. Do bytu si totiž pořídil samé moderní obrazy. Když se zabydlel, tak asi po měsíci pozval kolegy z práce na malé posezení. No, a ti se při prohlídce nově zařízeného bytu pozastavili i u obrazu v předsíni.

„Poslouchej, kde jsi vzal tenhle obraz?“ ptali se. „Ten jediný jsem si nechal po tetě, abych měl vzpomínku na ni a také na své dětství,“ řekl J. „A proč ti statisíce visí na tak nedůstojném místě?“ pokračoval jeden z přátel. Obraz mu totiž připadal jako malba českého malíře Josefa Procházky, který žil v letech 1909 až 1984. V letech 1929 až 1936 byl žákem Akademie výtvarného umění v Praze u profesora Nejedlého a byl malířem krajin a zátiší.

Když obyčejné věci skrývají neobyčejné hodnoty

A tak kolega nasadil J. brouka do hlavy. Sundali obraz a pozorně ho prohlédli. Jednak byl signován a za druhé měl na zadní straně autorský štítek. A to už J. neváhal a pozval domů znalce, který mu potvrdil, že se jedná o originál. Nabídl mu, že zkusí obraz prodat ve svém starožitnictví asi za 70 tisíc. Pan J. si připadal jako ve snách a se starožitníkem se předběžně dohodli. Večer ale usedl k internetu a hledal na různých inzertních portálech. A pak zveřejnil inzerát. Za dva dny přijel pán a vysázel bez smlouvání 120 tisíc korun. V hotovosti.

A co z toho plyne pro nás? Nepodceňujme staré věci. Jednak mohou být sběratelsky cenné, anebo mají sílu vzpomínek a životních příběhů. Dřív, než vyhodíte starý předmět, kterého už možná máte plné zuby, podívejte se na něj pozorně. Možná, že je to jen běžná dekorace, ale možná kousek historie, který čeká na své znovuobjevení. A jako v případě pana Jaromíra k němu často přispěje náhoda.

Zdroje: diskuze na Redditu