Česká metoda poklepání: Tradiční trik starý více než 100 let. Starší ho milují, mladší nechápou, k čemu je

Technika, která se používala za dob Československa, mívala vlastní hlavu. Ať už jde o rádia, televizory, magnetofony, kazeťáky nebo třeba pračky či ledničky. Chvíli nás hýčkala, chvílemi zlobila a zkoušela, co vydržíme. My jsme si na různá technická zařízení, elektroniku, domácí i veřejné elektrospotřebiče rychle zvykli a spoléhali jsme na to, že nám usnadní život. Jinými slovy, že budou spolehlivě fungovat. O tom pojednává náš dnešní fejeton. 

Jenomže ono to tak nebylo vždycky. Tu se porouchalo to, jindy ono. V té době sice existovaly opravny prakticky na všechno, ale žádný provoz nonstop či 24/7 jako v současnosti neexistoval. Takže když vám televize klekla v pátek večer, byli jste minimálně do pondělí bez programu.

Je pravda, že to šlo dobře nahradit rádiem. Tehdy se vysílala nejen hudba, ale také spousta četby a rozhlasových her. A rovněž různé populárně-vědecké magazíny. Zjistila jsem, že jeden z nich – METEOR – běží v rozhlase do dneška.

Když technika trucovala, my jsme improvizovali

Ale zpět k původní myšlence. Když některý přístroj přestal fungovat, museli jsme hledat vlastní způsoby, jak ho přimět k poslušnosti. A nebylo to o žádných odborných opravách. Jak už jsem zmínila, buď byly momentálně nedostupné nebo příliš drahé. A také dovézt přístroj do opravny bylo nad lidské síly. Auto neměl každý a takové rádio s gramofonem v 70. letech měřilo na délku 70 cm a na výšku 40 cm. A lezte s tím do autobusu nebo tramvaje!

A tak přišla na řadu improvizace. Hlava rodiny většinou zaskočila za sousedem pro radu a pak se v rádiu či magnetofonu společně šťourali. A protože nikdo nemínil přijmout fakt, že by technika, do níž se investovala hromada peněz, neposlouchala, vznikl zajímavý rituál. Potřebovali jsme jí, tedy zejména však muži, ukázat, že ji dokážeme zkrotit. Kdo ví, jak a z čeho to vlastně vzniklo. Mohla to být netrpělivost, anebo i legrace. Začali jsme zkrátka používat fyzickou sílu různé intenzity.

Domácí přístroje a naše triky

Nejprve jsme na přístroje a spotřebiče poklepávali, pak už i bouchali pěstí. Když to nepomohlo, volili jsme zatřesení a v mnoha případech i kopnutí. Přestala fungovat pračka se ždímačkou? Člověk do ní chvíli koukal a pak jí uštědřil kopanec. A často naskočila. Možná to vězelo v tom, že technika obsahovala spoustu drobných součástek, které se provozem uvolnily a nám se tím úderem podařilo zase zajistit jejich kontakt.

Nastaly třeba chvíle, kdy rádio začalo chrčet, ztrácelo signál nebo úplně ztichlo. Tehdy pomohlo poklepání nebo jemnější úder pěstí. Rádio se zpět doladilo a zvuk se vrátil, jako by se vůbec nic nestalo. Takže v některých případech šlo o poměrně účinnou metodu. A možná jsme se do takových „ručních“ oprav pouštěli z neznalosti. Když o věci nic nevíte, klidně se do ní pustíte. Čím víc znalostí máte, tím jste opatrnější, protože je vám jasné, co všechno byste mohli způsobit.

Veřejné automaty versus člověk: kdo koho zkrotí

Vzpomínám si také dobře na automat na kávu a oplatky. Vhozené mince spolykal, ale nevydal nic. Tak tedy nastoupila naše lidová technika: došlo na ránu pěstí do boční strany automatu, anebo rovnou na kopanec. Buď vypadaly zpátky mince, nebo vyjelo šest kelímků na kávu a rozkutálely se po zemi. Oplatka nevypadla nikdy. Ale přesto v mnoha případech tyto naše drobné „násilné“ zákroky pomohly.

Tento náš boj s různými veřejnými automaty byl v těch dobách velice častý. Boj člověka se strojem, kdy výsledek byl často nerozhodný. A nekopali jsme do automatů ze zlého úmyslu, ale v zájmu spravedlnosti: chtěli jsme získat, co nám patří. Možná si uvědomíte, že jste něco podobného viděli ve filmech. V řadě současných detektivek byly pěsti i kopance na neposlušné automaty použity vícekrát. Takže je jasné, že spousta lidí to dělá dál. Zřejmě to máme v genech.

Na moderní spotřebiče a elektroniku už si moc netroufáme

Dnes na to vzpomínáme s úsměvem. Možná jsme tím chtěli i vyjádřit, že stroje nejsou našimi pány a že my je dokážeme přimět k poslušnosti. Tehdy se nám zřejmě zdálo, že technika není tak složitá a měli jsme pocit, že ji můžeme ovládnout vlastními silami. Inu, člověk to tak má – už zkoušel ovládat i přírodu a kam až to došlo…

Bouchnout takhle dnes do počítače nebo moderní televize, tak se už ani nepřipojí do sítě. Natož aby ještě vysílala. Moderní elektronika je jemná, citlivá a složitá, tudíž vyžaduje odborný servis. Ale vzpomínka na dobu, kdy stačilo pár dobře mířených ran, aby se technika podvolila, v nás zůstává. Ale většinou si to rozmyslíme a tuto metodu volíme jen zcela výjimečně.

Zdroje: ProgramRozhlas, VitálníSenior, DomácíFinty