Česká televize přepsala dějiny: Český seriál je během 24 hodin v TOP 4 na Netflixu

Co se stane s dítětem, když opustí dětský domov? Jak se vyrovná se světem, na který nebylo připravené? Český seriál z roku 2010 hledá odpovědi v příběhu tří sourozenců. Natočilo se to za měsíc v Pyšelích a výsledkem je drama, které zaujalo nejen silnými hereckými výkony.

Bludičky, seriál, který v roce 2010 vysílala Česká televize, se zaměřil na nelehká témata. Sleduje tři sourozence s jedinou matkou, která svou roli nikdy úplně nepřijala. Marie v dvaadvaceti studuje, Adam v osmnácti opouští ústavní péči a sedmnáctiletá Eva teprve čeká, až přijde její čas odejít do normálního života.

Jejich pouto je silnější než u běžných sourozenců. Musí být. Protože oni tři bojují proti světu, který jim neustále připomíná, že nejsou jako ostatní. Nemají rodinné fotky na kredenci. Nemají babičku, která peče buchty. Nemají tátu, který by je naučil jezdit na kole. Mají jen sebe navzájem.

Mladí herci s přirozeným charismatem

Filip Cíl jako Adam je přesně ten typ kluka, který dokáže být zranitelný a agresivní v jednom momentu. Působí upřímně jako klučina z dětského domova, který právě vyšel ven a neví, kam má jít. Tereza Nvotová jako nejmladší Eva přináší takovou tu revoltující energii puberťačky, které už všechno leze na nervy. 

Jana Pidrmanová jako nejstarší Marie má nejtěžší pozici. Musí být tou moudrou, tou ochránkyní, bojovnicí za spravedlnost. A občas kvůli tomu působí až moc dokonale. Zajímavé je nicméně sledovat i vedlejší postavy. 

Tři díly, když by stačil jeden

Bludičky mají tři díly, každý má přes osmdesát minut. Dohromady to dává přes čtyři hodiny materiálu. Někdy mám pocit, že by stačil kratší formát. Že kdyby se všechno soustředilo do jednoho pořádného filmu, mělo by to větší ráz.

Příběh se totiž občas zbytečně rozkouskovává. Od sourozenců odbíhá k obecným sociálním tématům, jako je adopce na zkoušku, nedostatek financí pro sociální služby, zákonné mezery nebo společenské předsudky. To všechno je důležité, jasně. Ale někdy to kvůli tomu působí spíš jako vzdělávací pořad než část seriálového vyprávění.

Měsíc natáčení v malém městě

Celé natáčení trvalo 31 dní a odehrávalo se převážně v Pyšelích, v tamním dětském domově a jeho okolí. Za měsíc natočit tři osmdesátiminutové díly, to chce pořádnou organizaci a jasnou vizi.

Režie je tady spíš v pozadí. Pavlásková netlačí na pilu s efekty nebo bombastickými záběry. Sleduje postavy a nechává je žít. A ono to stačí, když máte dobrý příběh, nepotřebujete ho přebít vizuálem. Scenárista Ivo Pelant pak děj vystavěl tak, aby nebyl jen kritikou systému. 

Chce ukázat, že děti z ústavů jsou normální lidé s normálními sny. Že mají právo na lásku, na chyby i na zkoušení nových věcí. A že jejich vzájemná loajalita může být mnohem silnější než v mnohých biologických rodinách.

Silné stránky a slabiny

Co mi na Bludičkách sedí? Jednoznačně herci. A pak také momenty, kdy se seriál zaměří čistě na ty tři sourozence. Když Marie bojuje za Evu, je to upřímné. Když Adam zkouší normální život a všechno se mu hroutí, soucítíte s ním. Systém jim neustále podkopává nohy a oni se s tím perou. 

Pak jsou tu slabiny. Tendence vtěsnat do vyprávění všechny možné sociální problémy najednou oslabuje celkový příběh. Kritici již v roce 2010 upozorňovali na roztříštěnost děje a na snahu natáhnout látku na tři dlouhé díly, ačkoliv by to bohatě postačilo na film. 

Troufám si říct, že měli pravdu. Kdyby se Bludičky držely při zemi a soustředily se jen na ústřední trio, měly by větší šmrnc. Přes všechny slabiny si ale Bludičky zaslouží pozornost. Minimálně načínají témata, která česká televize ráda obchází. 

Zdroje: csfd.cz, filmozrout.cz, idnes.cz