Kam se hrabou diamanty. Zapomenutý „papírek“ z Tuzexu se dnes prodává za 1,2 milionu

Když tak procházím internetové aukce starožitností či sběratelské nabídky a poptávky, zjišťuji, že dnes se sbírá opravdu všechno. Od hrnků z dob ČSSR až po krabičky od mýdla, které byste ještě nedávno bez mrknutí oka hodili do tříděného odpadu. Kdysi se sběratelé zaměřovali především na staré mistry, šperky, známky a vzácné knihy. Jak to je dnes?

Nestačím se divit, jaké částky za starožitnosti, retro a vintage kousky sběratelé a starožitníci nabízejí. Možná ale i po mně zbyde starý otlučený notebook, který bude následujícím generacím připadat tak příšerný a neuvěřitelný, že ho budou chtít uchovat za každou cenu.

Sběratelská vášeň nezná hranic

Mnozí sběratelé i starožitníci si vytvářejí vlastní sbírky, které chtějí odkázat svým potomkům. Jiní vzácné kousky přeprodávají dalším: kupříkladu po renovaci, a tak si vytvoří pěkný zisk. Další sběratelé jsou labužníci a sbírají jen speciální sortiment pro své vlastní potěšení. A jiné sbírky i jednotlivé předměty jdou ihned do dražby.

A pravdou je, že mezi věcmi, které se laikovi jeví jako staré krámy, se občas skrývá něco, co má hodnotu, nad níž by i diamanty zahanbeně klopily zrak.

Papírek, který se směje inflaci

Kdo by si pomyslel, že tuzexové bony, ty nenápadné papírky, které kdysi kolovaly mezi lidmi rychleji než drby u kadeřnice, budou jednou stát miliony. Vždyť já sama jsem s nimi v Tuzexu nakupovala. A fakt dobrý sortiment, o němž v našich běžných prodejnách ani nevěděli, že existuje. Natož, aby ho měli na skladě. Jako dorost jsme sháněli bony všelijak; když jsem se ale vdala, manžel v nich dostával zahraniční diety.

Takže jsme v Tuzexu, jak my jsme říkali „v tuzu“, nakupovali stále. Kdepak by mě tehdy napadlo, že tahle cenina jednou zmizí a zahraniční zboží se dostane na naše pulty. Bylo to bezva. Ovšem jen do té doby, než všechno převálcovaly asijské nekvalitní napodobeniny z umělého vlákna a z plastu.

Když kus papíru porazí cenu zlata

Časem se tuzexové bony staly vzácností. Umíte si představit, že jeden jediný bon v hodnotě 50 haléřů se vydražil za 1,26 milionu korun? Ano, půlkorunová tuzexová poukázka. Kdybych to vyprávěla své babičce, dala by mi pár facek za lhaní. A přece se stalo…

Bony má doma ještě spousta lidí. Někdo je uchovává pro vzpomínku, jiný doufá, že časem budou mít mnohem vyšší hodnotu. A mnozí ani nevědí, že v kredenci či v šuplíku něco takového leží. A přitom je to možné právě v sekretářích a kredencích po prarodičích. Takže pokud byste něco dědili, rozhodně se zamyslete nad tím, co budete vyhazovat. Abyste si nevyhodili poklad, na který ani diamanty nemají.

Haléř, který neměl spatřit světlo světa

Opět jsme u platidel a opět u minimální hodnoty. Jedná se o minci, pětihaléř z roku 1924. Jak některé zdroje uvádějí, tato mince se původně vůbec razit neměla, ale přesto vzniklo několik zkušebních kusů. A tak není divu, že těchto pár raritních pětníků má dnes obrovskou sběratelskou hodnotu.

V roce 2024, kdy bylo sté výročí ražby, se tento pětihaléř vydražil za 1,67 milionu korun. Kdo by to byl řekl, že nejdražší věcí z dědovy domácnosti nebude televize či ojeté auto, ale zapomenutá krabička s těmi nejmenšími mincemi. Najít dnes tento pětihaléř je však už nejspíš nemožné. Do dražby se dostává jen zřídka, takže o to je cennější.  A když už se tato příležitost naskytne, numismatici do jeho koupě neváhají investovat jmění.

Cibulák: porcelán, který se nevzdává

A což teprve starý modře malovaný porcelán. Kdysi – jako děti – jsme cibulák považovali za něco, co se nesmí rozbít. Nic víc v nás nevyvolával. A musím se přiznat, že ve mně nic nevyvolává ani dnes. Přesto, že mám ráda modré sklo, cibulák je pro mě totéž jako sklenka od hořčice. Přitom v současnosti zažívá velký návrat. Kousky z první republiky se prodávají za desetitisíce.

A když se objeví něco opravdu výjimečného, cena letí vzhůru jako teplovzdušný balón. Na aukcích se objevují sady, jejichž cena šplhá na 400 tisíc korun. Tak si dneska říkám, že jsem měla být k babiččině sekretáři přece jen o něco uctivější.

Z kredence rovnou do aukce

Ale i o porcelán jiného druhu je nebývalý zájem a movití sběratelé se předhánějí, kdo ho získá. Každý kousek je svědectvím o době, kdy se věci dělaly řemeslně a ručně; a s vědomím, že mají sloužit celým generacím. A ony skutečně sloužily. Jen jsme si nevšimli, že mezitím zestárly. Ovšem nepatří jako my do „starého železa“, nýbrž do kategorie „investice“.

Poklad v krabici od bot

Tak třeba čínská váza z 18. století, pocházející z císařské dílny. Tu našel jeden Francouz v krabici od bot. Tento skvost se vydražil za 400 milionů korun. Váš zděděný čajový servis nejspíš tak hodnotný nebude, ale co kdyby… Jeden nikdy neví…  Možná právě teď leží ten váš poklad někde mezi starými účtenkami a vánočními ozdobami.

Zdroje: EPřehledně, Události247, ReadZone